O Muně mám potřebu toho napsat víc než 180 slov do videa.
Každý rok před vyhlášením německé knižní ceny Goethe-Institut pořádá soutěž - tipujete, kdo ze šesti finalistů vyhraje, a ze správných tipů se pak vylosuje několik výherců dané knihy. Moje strategie je taková, že si podle anotací vyberu knihu, kterou bych si nejradši přečetla. Když jsem se soutěže v roce 2013 zúčastnila poprvé, hned jsem vyhrála - a sice román Terézie Mory Das Ungeheuer. Tehdy jsem se do něj nemohla začíst, odložila ho a v rámci jednoho z mnoha třídění knihovny vyřadila - ani nevím, kde skončil. O deset let později je Terézia Mora opět na shortlistu německé knižní ceny. Tentokrát nevyhraje (o výherci jsem psala 2.1.), ostatně ji ani netipuju (vybrala jsem Die Möglichkeit von Glück). Román Muna oder die Hälfte des Lebens mě ale zaujme natolik, že když je v knihovně Goethe-Institutu k dispozici, půjčím si ho.
Anotace mě sice zaujala natolik, abych si knihu chtěla přečíst, ale vůbec mě nepřipravila na to, co mě čekalo. Jsem za to ráda, protože moment překvapení určitě přispěl k silnému dojmu, který ve mně příběh zanechal. Zároveň ale nemůžu podstatu knihy vystihnout bez toho, abych zmínila, co mě překvapilo, a tak moje recenze bude obsahovat spoilery (jak to dopadne ale neprozradím).
Příběh vypráví sama protagonistka Muna. Začíná ve svých osmnácti, krátce před pádem berlínské zdi. Historické události v románu ale nehrají velkou roli - jsou prostě součástí společenského prostředí, které Munu spoluutváří, a kulisou jejího osobního příběhu. Muna vyrostla ve fiktivní východoněmecké obci Jüris. Když jí bylo asi osm, její otec zemřel na rakovinu a matka v následujících letech propadla alkoholu. Krátce po Muniných osmnáctinách se pokusila o sebevraždu. Zní to jako tragédie od samého začátku - ne však z Munina vyprávění. To je totiž vtipné, svižné, plné života a komických postřehů. Muna je na prahu dospělosti, odhodlaná stát se novinářkou a k tomu bláznivě zamilovaná. Svého vyvoleného potkala v redakci lokálního časopisu, kam dochází na praxi, a byla to láska na první pohled - tedy alespoň v jejím případě. Dotyčný se jmenuje Magnus a živí se jako učitel francouzštiny na místním lyceu. Z toho je jasné, že je starší než Muna, ale o kolik přesně, to se nikdy nedozvíme. Muna sama to zpočátku nejspíš neví a později už to není důležité. Mnohem víc Munu zajímá všechno ostatní o Magnusovi - ale ten ji úplně ignoruje. Muna se nevzdává a svou zvědavost se snaží ukojit pátráním, které by se dalo kvalifikovat jako stalking. Přehání to, to je jasné, ale kdo nebyl v osmnácti tak trochu šílený? Já určitě.
Méně pochopitelné je, když Muna na Magnuse usilovně myslí i dlouho po tom, co beze stopy zmizel - v létě 1989 odjel na cyklodovolenou do Rumunska a nikdy se z ní nevrátil. Podle všeho využil tehdy vznikajících děr v železné oponě a emigroval na západ. Je pravda, že se s Munou těsně před svým odjezdem vyspal, čímž určitě utužil její posedlost. Kromě té jedné noci ale vše nasvědčuje tomu, že o ni nemá sebemenší zájem. A Munin život se vyvíjí tak slibně! Začne studovat v Berlíně, pak odjede na rok do Londýna, nakonec zakotví na univerzitě ve Vídni. Potkává plno zajímavých lidí, zažívá plno zajímavých věcí a o všem dovede tak poutavě vyprávět. Proč ztrácí čas psaním dopisů Magnusovi, které většinou ani nedokončí, natož aby je odeslala - vždyť ani neví kam? Zapomeň už na toho chlápka, vždyť to bylo jen náctileté poblouznění!
Naštěstí tahle loajalita k Magnusovi Muně nebrání navazovat vztahy s jinými muži. Naneštěstí je s těmito vztahy, potažmo muži vždycky něco v nepořádku. Dříve nebo později je jasné, že se jedná o nějaký nezdravý vzorec v Munině vztahu k mužům obecně. V kontextu celého jejího života (studium, zájem o kulturu, přátelství) se to ale nezdá nějak zásadní.
Když Muna po (údajně sedmi) letech Magnuse náhodou znovu potká, její v duchu udržovaná láska je stále stejně silná, a tak si tuhle příležitost nemůže nechat ujít. Magnus se tentokrát vztahu s Munou nebrání, netají se však tím, že mu jde hlavně o sex a na nějakou duševní spřízněnost může Muna zapomenout. Muna vděčně přijímá, co jí Magnus nabízí, a doufá, že časem jí toho nabídne víc. Vztahu s Magnusem je připravená obětovat cokoliv. Zpočátku to nejsou až tak velké oběti - například každotýdenní mnohahodinové cesty z Vídně do Berlína a zpátky jsou nepříjemné, ale v případě velké lásky pochopitelné. Háček je v tom, že nikdy nezískáme pocit, že Magnus za to stojí. Naopak, čím lépe Magnuse známe, tím více je zřejmé, že je to sebestředný, ješitný kokot. Muna to ve svém vyprávění nereflektuje, vlastně Magnuse nikdy nijak nehodnotí, jen si do detailu všímá jeho chování, aby mu přizpůsobila to svoje, a na základě popisu různých situací docházíme ke svým vlastním závěrům o Magnusově charakteru. Je třeba přiznat, že to není vždy černobílé. Muna opakovaně nerespektuje Magnusovy hranice a občas se jeho podráždění nelze divit. Nakonec se ale vždycky nechá zlákat Muniným tělem, které je mu kdykoli k dispozici.
I přes množící se varovné signály mě zaskočilo, když došlo k otevřenému násilí. Do poslední chvíle jsem si myslela, že čtu zábavné vyprávění inteligentní, vzdělané ženy, která sice - jak už to s láskou občas bývá - iracionálně miluje chlapa, co za to nestojí, ale jinak se její život ubírá dobrým směrem - píše dizertaci, pracuje v akademickém prostředí a v oblasti kultury, má kolem sebe několik přátel, kterým na ní záleží. Najednou jsem četla román o domácím násilí. Od té chvíle události nabraly rychlý spád a zřetelně jsem v nich rozeznávala vzorce, o kterých jsem dříve v souvislosti s domácím násilím slyšela nebo četla.
Ten zvrat a Munino chování pro mě byly nepochopitelné, ale na rozdíl od některých recenzentů či recenzentek na Goodreads je nemůžu zavrhnout jako nerealistické. Že byla Muna inteligentní a vzdělaná? Ani takovým lidem se přece toxické vztahy nevyhýbají. Zvlášť když vyrůstali bez otce a s matkou alkoholičkou (Munino dětství najednou nabylo na významu, jak jsem se snažila hledat vysvětlení). Nesmím zapomínat ani na to, že Muna dospívala v NDR, v prostředí a době, kdy byly sexismus a genderové stereotypy společností ještě hlouběji prorostlé než dnes. Ostatně jejím vyprávěním to probleskuje od samého začátku - ať už v případě vulgární rady do života, kterou jí dala matka, nebo samozřejmosti, s jakou Muna neváhá použít “ženské zbraně” ve svůj prospěch.
Přes všechny zpětně nalezené příčiny Munina neštěstí se nemůžu zbavit nepříjemného pocitu, že obětí toxických vztahů či dokonce domácího násilí se může stát mnohem více lidí, než si myslíme - a hádám, že to byla jedna z myšlenek, které Terézia Mora chtěla tímto románem předat.
V jednom rozhovoru s autorkou jsem se dočetla, že Muna oder die Hälfte des Lebens je první díl plánované volné trilogie o ženách. Jsem na ty další moc zvědavá a mezitím určitě zkusím některý z autorčiných starších románů (trochu lituju, že jsem se zbavila své dávné výhry 🙂).
