V novém románu Petry Soukupové se znovu setkáváme s Martou, kterou známe z jejího roku vetřelce. I tentokrát jsme svědky zlomového momentu v Martině životě – nebo v to aspoň doufáme.
Přepis epizody:
Dneska to bude o české knize, a sice o nejnovějším románu Petry Soukupové, který se jmenuje Marta děti nechce. Jedná se o volné pokračování jejího románu Marta v roce vetřelce z roku 2011. Ten jsem četla, když vyšel, a pak znovu v roce 2018 v rámci čtenářského klubu, kterého jsem byla členkou.
Dá se teda říct, že Marta je moje stará známá, a protože je jen o tři roky mladší než já, prožíváme ty samé životní fáze skoro zároveň. Když nastoupila do prváku bohemistiky na fildě, já jsem studovala anglistiku a germanistiku na peďáku. Takže když jsem se dozvěděla, že se chystá pokračování, byla jsem přirozeně zvědavá, co Marta v současnosti dělá.
Ještě víc mě navnadila informace, že se Marta v nové knize vydá na pouť do Santiaga. S tou osobní zkušenost nemám, zato ale zprostředkovanou. Můj přítel ji v roce 2018 šel a pořád o tom básní, jak to bylo úžasné a že chce jít znova a já že mám jít s ním. Nevím, jestli se k tomu někdy odhodlám, ale každopádně jsem si chtěla přečíst, jak to zvládne Marta.
No a když jsem se ještě dozvěděla název knihy - Marta děti nechce - tak se moje očekávání vystupňovalo na maximum, protože já je taky nechci. Takže jsem hned v den plánovaného vydání naběhla do knihkupectví a odnesla si novou Martu domu.
Vydržela mi tři týdny, protože jsme si ji s přítelem navzájem předčítali po večerech, a hrozně jsem si ji užila. Smála jsem se u ní i nadávala. Moje velká očekávání rozhodně naplnila.
Ale nejdřív něco k ději. Martě je 34, pracuje jako copywriterka v reklamní agentuře a žije s Hynkem, který je asi o 12 let starší a má ve střídavé péči dvě děti z dnes už rozvedeného manželství. Hynek a Marta plánovali jet s dětmi na dovolenou k moři, jako v předchozích letech, ale když dojde na objednání zájezdu, Marta vycouvá a prohlásí, že chce jít sama na pouť do Santiaga. Hynek nechápe a je uražený. Marta ale trvá na svém a náš příběh tím pádem může začít.
Je rozdělený do 12 dnů, které Marta na cestě stráví. Pokud o pouti do Santiaga nic nevíte, tak jenom vysvětlím, že tras je spousta a člověk může jít v podstatě odkudkoli a tím si určit délku pouti. Můj přítel šel 850 km z města Irun, které leží na severním pobřeží Španělska u hranic s Francií, a cesta mu trvala měsíc. Marta vyrazila z portugalského Porta a šla asi 250 km podél západního pobřeží na sever.
Petra Soukupová se při psaní románu inspirovala vlastními zážitky z pouti, rozhodně to ale není žádný cestopis. O samotné trase se toho vlastně zas tak moc nedozvíme. Hodně lidí se na pouť vydává s tím, že chtějí dosáhnout nějakého prozření nebo snad dokonce najít smysl života. A i když se Marta na takovéhle cíle dívá trochu skepticky, i ona pro svojí cestu musí mít nějaký hlubší důvod, ačkoli sama pořádně neví jaký.
Každopádně jí putování skýtá plno času na přemýšlení. A tak čteme Martin proud vědomí, v němž se dojmy z cesty prolínají se vzpomínkami, úvahami a pocity. Marta přemýšlí o svém vztahu k Hynkovi, k jeho dětem, ke svým rodičům a sourozencům, ke kamarádkám a kolegům. A i když se Marta vleče, její proud vědomí je pořádná jízda!
Není to ale jenom Marta, do jejíž hlavy vidíme. Za každým dnem jejího putování následuje kapitola, která nám nabídne pohled někoho z Martina okolí - někoho z těch, které už známe z Martiných myšlenek. Tím se náš obrázek o Martě a jejím životě doplní o věci, na které Marta nemyslí nebo si je nechce přiznat, a občas nabídne hodně odlišný pohled na jednu a tu samou situaci. To mě hodně bavilo.
Jako červená niť se příběhem vine titulní téma bezdětnosti. Jak už to u žen v Martině věku bývá, okolí jí podsouvá, že by měla mít děti, a někdy hodně nevybíravým způsobem. Taky s tím mám zkušenost, ale naštěstí v mnohem menším měřítku. Nemyslím si ale, že by situace v knize byly přehnané. Jsem v pár facebookových skupinách pro dobrovolně bezdětné, kde lidi sdílí svoje zážitky, a odtamtud vím, že blízcí i cizí lidi bezdětným říkají a dělají naprosto šílené věci. A vůbec se Martě nedivím, že je napružená a vyletí při sebemenší narážce. Když lidi nerespektují vaše životní rozhodnutí, a zrovna lidi, kteří vám jsou nejblíž, tak to prostě mrzí. V některých recenzích jsem četla, že ani čtenářky Martě nevěřily, že nechce mít děti, a to mi přišlo strašně smutné. Je sice pravda, že si Marta občas představí, jaké by to bylo dítě mít, ale copak vy chcete všechno, co si představujete? Já si taky občas představím, jaké by to bylo mít dítě. A taky si občas představuju, jaké by to bylo mít nekvalifikovanou práci, dělat dvanáctky, nemít žádnou práci, nemít na nájem, zadlužit se, být v exekuci, žít ve válkou zmítané zemi, prchat před válkou, žít v emigraci, být zdravotně postižená, dostat nevyléčitelnou nemoc, trpět demencí. Tím prosímvás nechci urazit nikoho, kdo rodičovství vidí pozitivně, jenom chci poukázat na to, že když někoho napadne, jaké by to bylo, kdyby… tak to neznamená, že to kdyby chce.
Podle mě Martin problém netkví v tom, že by nevěděla, jestli chce nebo nechce dítě, ale v tom, že se až moc nechá ovlivňovat okolím. Ačkoliv mi byla celkem sympatická a v mnoha věcech jsem jí rozuměla, s postupem času mě čím dál tím víc štvalo, že se za sebe nedokáže postavit - a to ve vztahu i v práci. Cítí, že je něco špatně, ale bojí se si to přiznat, protože by pak musela něco udělat. Jít do konfliktu, vybočit ze zajetých kolejí, riskovat. A na to je moc zbabělá. Občas se právem naštve, ale pak zase samu sebe uchlácholí, že to přece není tak zlé, aby musela něco měnit.
Ještě mnohem víc než Marta mě ale vytáčel Hynek. Ten je podle mě totální kokot. Nafoukaný, sebestředný, ufňukaný, dětinský. Modlila jsem se, ať už se na něj Marta vykašle.
Z konce knihy jsem byla mírně řečeno rozčarovaná. Z literárního hlediska to byl kvalitní konec, ale z čtenářského hlediska značně neuspokojivý. Doufám, že jsem se s Martou nesetkala naposled! Naviděnou v padesáti? Hmm?