Spouštím podcast Knihomluva! Poslechni si 1. epizodu: Osudová láska, nebo morální selhání?

Protože sama miluju podcasty, rozhodla jsem se svoje dojmy z knih sdílet touhle formou. V podcastu Knihomluva představuju knihy, které jsem přečetla, a anglické nebo německé výrazy, které mě v nich zaujaly. Podcast najdete na Spotify, Apple Podcasts a dalších platformách. Nenašli jste podcast v aplikaci, kterou používáte? Napište mi a já se pokusím to napravit!

Přepis epizody:

Dnes bych se chtěla podělit o svoje dojmy z knihy Consent: A Memoir. Napsala ji Jill Ciment - americká spisovatelka narozená v Kanadě. Dnes je jí 71 let. Za život napsala několik románů a v roce 1996 vydala svůj první memoár s titulem Half a Life, u něhož bych se ráda na chvíli zastavila.

Když ho Jill napsala, bylo jí 43. Líčí v něm vztah se svým manželem, malířem Arnoldem Meschesem. Zajímavé na něm je, že když se ti tva dali dohromady, jí bylo jenom 17 a jemu 47. Seznámili se tak, že k němu chodila na kurz kreslení. V tomhle prvním memoáru to Jill líčí tak, že to ona svedla jeho a že to byla osudová láska.

Jenže: Zaprvé, všechny svoje texty Jill dávala Arnoldovi číst jako prvnímu člověku, a asi si dovedete představit, že když píšete o někom, kdo to bude číst, tak to má vliv na to, co o něm napíšete. Asi těžko o něm budete psát nějak zvlášť kriticky. A zadruhé, většina z nás má potřebu si začátek vztahu, který dosud šťastně trvá, romantizovat, vytvořit z něj tak trochu legendu.

To není z mojí hlavy - takhle to reflektuje sama Jill ve svém novém memoáru Consent, který vydala v roce 2024, když je její o třicet let starší manžel už po smrti a nehrozí, že to bude číst. To ale neznamená, že by na něj teď kydala hnůj, to vůbec ne. Jen se ve světle společenského vývoje - především hnutí MeToo - zamýšlí nad konceptem konsentu neboli souhlasu.

Zaprvé si klade otázku, jestli to opravdu byla ona, kdo svedl jeho - ona si totiž nepamatuje přesně, jak se jejich první milostná chvíle odehrála, kdo koho políbil první, a přiznává, že si to nepamatovala už v době, kdy psala svůj první memoár. A tak cituje pasáže ze svého prvního memoáru a zpochybňuje jeho pravdivost. Říká si, že tehdy napsala ty scény tak, jak je napsala, protože chtěla sebe i manžela ukázat v dobrém světle - sebe jako silnou mladou ženu, jeho jako muže, který jí podlehl. Nedělala to ale proto, že by vědomě chtěla klamat. Nejspíš tomu sama věřila. A to je pochopitelné - málokdo chce seba samu vnímat jako náctiletou naivku, co se zabouchla do autority, a svého životního partnera jako úchyla, co se vyspal s dítětem.

A zadruhé, a tím se dostáváme k titulnímu tématu - konsentu, ať už první krok udělal kdokoli, sedmnáctiletá holka nemohla udělit 47letému chlapovi souhlas s milostným vztahem, protože na to prostě nebyla dost zralá. Pokud ho doopravdy sváděla, tak on měl mít rozum a odmítnout ji.

Taky se Jill zamýšlí nad tím, jestli může Arnolda ospravedlnit to, že spolu “žili šťastně až do smrti” - té jeho, pochopitelně. Protože i když jejich vztah začal pochybně, nakonec to bylo celkem fajn manželství a Jill nelituje, že svůj život prožila po Arnoldově boku. Na druhou stranu by její příběh neměl být argumentem proto, aby chlapi ve středním věku dál chodili s náctiletými holkami.

Nebo může Arnolda aspoň částečně omluvit to, že “taková prostě byla doba”? Jill tehdejší dobu líčí docela živě. Do Arnolda se zamilovala na začátku sedmdesátých let, kdy probíhala sexuální revoluce. Ta byla prezentována mimo jiné jako osvobození žen od společenských norem cudnosti. Jenže jak to popisuje Jill, jednalo se spíš o osvobození mužů od jakýchkoli závazků a zábran. Její historky z umělecké školy, na kterou chodila, mě naprosto šokovaly.

Hodně prostoru je v knize věnováno důsledkům věkového rozdílu mezi Jill a Arnoldem. Jill upřímně líčí nepříjemné a trapné situace, které tenhle rozdíl vyvolal. Například reakci Jilliny matky, která byla o několik let mladší než Arnold, problematický vztah s Arnoldovou dcerou, která byla v podobném věku jako ona sama, nebo podezřívavost policie, která vyšetřovala zneužití Jillina mladšího bratra.

Jak manželé stárli, jejich věkový rozdíl byl čím dál méně skandální, vždycky ale byl znát. V době, kdy Jill byla ve středním věku, Arnold už byl důchodce se spoustou zdravotních problémů a Jill o něj musela pečovat. Na druhou stranu, díky kontrastu s ním ale působila věčně mladá, a tak si ani neuvědomovala vlastní stárnutí. Z nich dvou byla ona ta energická. A její mládí a energie se určitě trochu přenesly i na Arnolda a přispěly k tomu, že se dožil 93 let.

Přes to všechno to nebyl věkový rozdíl, který jejich manželství definoval. Jill a Arnold byli především pár umělců - on malíř, ona spisovatelka - kteří se navzájem podporovali.

Kniha Consent se mi hrozně líbila, a to především díky autorčinu stylu psaní, který byl často hrozně vtipný a jindy zase dojemný. Dostala jsem chuť si od téhle autorky přečíst něco dalšího. Audioverze memoáru, kterou jsem poslouchala, má 3 a ¾ hodiny, výtisk má 145 stran, takže to je příjemně krátká kniha a přitom nabitá myšlenkami a hodně zajímavým životním příběhem.

Z knihy jsem si vypsala pár výrazů, co mě zaujaly. Ten první je second-hand embarrassment, což je v doslovném překladu “trapnost z druhé ruky”. Je to ten pocit, kdy se stydíte za někoho jiného, komu se děje něco trapného. Tenhle pocit má dokonce svoje heslo na Wikipedii. Jeho název je “vicarious embarrassment”, přičemž “vicarious” znamená zprostředkovaný, takže vlastně zprostředkovaná trapnost. A “second-hand embarrassment” je jedno ze synonym.

V němčině se tenhle koncept vyjadřuje slovesem “sich fremdschämen”. Samotné schämen znamená stydět se, fremd znamená cizí a odlučuje se stejně jako odlučitelné předpony nebo složená slovesa typu radfahren. Věta “stydím se za někoho jiného” by tedy byla “ich schäme mich fremd”. Mně se tohle sloveso vždycky hrozně líbilo a přijde mi škoda, že v češtině pro tenhle koncept žádný výraz nemáme, nebo aspoň já o něm nevím. Ale zpátky k angličtině: second-hand embarrassment.

Další výraz je dialog. První postava řekne: “I can’t go to the bathroom.” A druhá se zeptá: “Number 1 or number 2”? Asi každý, kdo se kdy učil anglicky, ví, že “I can’t go to the bathroom” znamená “Nemůžu jít do koupelny”. Že by postava z knihy hlásila, že jedna z koupelen je zamčená, a ta druhá se jí ptala, jestli jednička nebo dvojka. Kdepak. První postava chce vyjádřit, že se jí nedaří dojít si na záchod. Že nemůže vylučovat. Rodilí mluvčí angličtiny jsou totiž příliš slušní na to, aby vyslovili slovo záchod, a tak radši použijí eufemismus koupelna. Natož aby řekli “čůrat” nebo “kadit”! Takže druhá postava z knihy se musí na podrobnost doptat dalším eufemismem - number 1 je “na malou” a number 2 je “na velkou”. Musela jsem si tuhle pasáž, která byla pro děj hodně podstatná, pustit asi 3x, než mi došlo, o čem je řeč.

Třetí výraz je Pig Latin. To mě hodně pobavilo a z kontextu jsem si myslela, že to prostě znamená něco jako hatmatilka. Jenže pak jsem na Wikipedii zjistila, že tahle “prasečí latina” opravdu existuje. Používají ji děti jako svůj tajný jazyk a tvoří se tak, že se slova skutečného jazyka zkomolí podle určitého vzorce. Vezme se první souhláska nebo skupina souhlásek, přesune se na konec slova a za ni se ještě přidá samohláska nebo dvojhláska, typicky “ay”. Takže z pig latin bude “igpay atinlay”. Na Wikipedii je to dokonce v závorce jako název toho jazyka v tom jazyce, jako to v článcích o jazycích bývá.

Poslední výraz z knihy je “umbrage”. To znamená dotčenost, uraženost. Pokud jste četli Harryho Pottera, tak si možná vzpomenete na Dolores Umbridge. Není to náhoda - J. K. Rowling ji takhle určitě pojmenovala naschvál. Ale pozor, upravila hláskování. Takže zatímco postava z HP se píše “Umbridge”, to původní slovo se píše “umbrage”.