1000 Serpentinen Angst je knižní debut německé spisovatelky Olivie Wenzel, který nedávno vyšel česky pod názvem Tisíckrát obejít strach. Autorku jsem viděla na letošním Světě knihy a protože mě její povídání zaujalo, hned poté jsem si knihu půjčila z knihovny Goethe-Institutu.
Jedná se o autofikci, tedy do velké míry autobiografický text, který se však nedrží skutečnosti úplně. Vypravěčka a hlavní postava románu se stejně jako autorka narodila spolu s bratrem-dvojčetem v 80. letech v NDR německé matce a angolskému otci.
Ve Východním Německu v devadesátkách neonacisté mimo jiné zapalovali domy, v nichž byli ubytovaní žadatelé o azyl - a v tomhle prostředí strachu vypravěčka s černošskými rysy vyrůstá. Rasismus je ústředním tématem knihy, ať už se jedná o osobní zážitky nebo o děsivé kuriozity ze světa.
Druhým velkým tématem je nefunkční rodina. Dvojčata se narodila náctileté punkerce, která ze všeho nejvíc toužila vypadnout pryč. Dvě malé děti ji k nenáviděnému maloměšťáckému životu na mnoho let připoutaly - a ona jim své životní zklamání dávala pocítit. Otec se krátce po narození dětí vrátil do Angoly, kde založil novou rodinu.
Do třetice se vypravěčka vyrovnává se sebevraždou svého bratra-dvojčete, kterou spáchal nečekaně na prahu dospělosti a nikdo pořádně neví proč.
Tohle všechno ve vypravěčce zanechalo hluboké rány a zřejmě zapříčinilo to, že ve svých cca pětatřiceti není schopná zdravého partnerského vztahu. Přítelkyni Kim, kterou podle všeho miluje, několikrát za nechutných okolností podvedla, až ji od sebe odehnala a teď po ní teskní.
Nejsou to však jen silná témata, kterými kniha poutá pozornost. Je to také neobvyklý způsob vyprávění v dialozích. Střídají se velkými písmeny psané otázky a malými písmeny psané odpovědi, role tazatele a odpovídajícího se však v průběhu knihy různě proměňují. Někdy se zdá, že je tazatel zesnulý bratr, jindy imigrační úředník, jindy bývalá přítelkyně. Většinu času však identita tazatele není zřejmá. Nejspíš se jedná o vypravěčku samu a vnitřní dialog, který neustále vede sama se sebou, což se potvrdí v některých pozdějších pasážích, kde je zjevné, že je to jedna a ta samá osoba.
Dalším rysem vyprávění je neustálé skákání v čase, a to v míře, se kterou jsem se v literatuře snad ještě nesetkala. Orientaci trochu usnadňuje často se opakující otázka tazatele “Kde jsi?”, přesto musíme vynaložit značnou mentální námahu, abychom si v hlavě vytvořili jakous takous časovou osu příběhu. Naštěstí není nutné, aby ta osa byla nějak detailní, většina vzpomínek funguje samostatně a není podstatné, kdy se staly.
Tím se dostávám ke svým výhradám. Zpočátku jsem si myslela, že za časovou neuspořádaností je nějaký umělecký záměr, například postupné odhalení příběhu. Nakonec mám ale spíš dojem, že jde o autorčinu lenost. Text na mě působil jako pracovní verze, kterou autorka napsala metodou freewriting, tedy že spontánně psala, co jí zrovna přišlo na mysl, s tím, že to později učeše. Až na to, že už to nikdy neučesala. Jako by si řekla: Hmm, to vypadá zajímavě a originálně, tak já to tak nechám.
Jenže takhle je kniha jen změtí vzpomínek, zážitků, historek, situací, myšlenek, postřehů a dojmů, a jakkoli silné tyhle jednotlivé mikropříběhy jsou, na dobrý román nestačí. Postrádala jsem silný centrální příběh, který by udržel moji pozornost a vzbuzoval ve mně chuť číst dál. A tak jsem tuhle chuť v poslední třetině knihy ztratila. Knihu jsem dočetla bez zájmu, jen abych už to měla z krku.
A možná to byla chyba, protože se v závěru objevila další věc, která mě otrávila. Tohle je tak trochu spoiler, tedy pokud u knihy bez děje může být o spoilerech řeč. Začátek spoileru: Vypravěčka ke konci otěhotní. Moje reakce: Tohle je průser! Tahle žena, která má dost starostí sama se sebou, by neměla přivést na svět dalšího člověka! Rozbité rodinné vzorce se budou opakovat! Její reakce: Všechno se teď spraví, zodpovědost za někoho jiného mě konečně přivede k rozumu a dá mé existenci na tomhle světě smysl, už se mi stalo tolik hrozných věcí, že teď už může být jen dobře. Tohle mi přišlo jako strašné klišé, kýčovitý, falešný happy end zcela v rozporu s dosavadním textem. Konec spolieru.
Abych to shrnula, z knihy jsem rozpačitá. Jako syrová výpověď o rasismu, dospívání na východoněmeckém maloměstě a rodinných traumatech stojí za přečtení. Ale potenciál na velký román kazí roztříštěná, rádoby experimentální forma.
Slovní zásoba k románu:
- die Serpentine = serpentina
- die Angst = strach
- die Zwillinge = dvojčata (mn.č.)
- der Zwillingsbruder = bratr-dvojče
- die Zwillingsschwester = sestra-dvojče
- die Glatze = pleš; holá lebka (skin/neonacista)
- der Selbstmord = sebevražda
- betrügen = podvádět (perfektum: hat betrogen)
(Harampádí na úvodní fotce symbolizuje duševní harampádí, kterým se vypravěčka přehrabuje 😉)
