8. epizoda podcastu Knihomluva: Literární dovolená v Albánii

Znalost cizího jazyka otevírá cestu nejenom k četbě originálů, ale i knih z malých jazyků, ze kterých se překládá málo. Mezi ně patří i albánština. Poslechněte si, co jsem pro sebe během dovolené v Albánii objevila za literární poklady! Tři z nich už mám přečtené, dalších šest na mě čeká v knihovně a na zbytek číhá můj knihobotí hlídací pes.

Přepis epizody:

Dneska to bude trochu jiné než obvykle – vezmu vás totiž na literární výlet do Albánie. V březnu jsme v Albánii byli na dovolené a i když jsem si brala čtečku a v ní předem vybranou knihu, přišlo mi škoda nebýt v Albánii naplno, i myšlenkami ve chvílích odpočinku. V letadle jsem si pročítala základní informace o historii a kultuře v průvodci. Byla tam i sekce o literatuře a kromě jednoho jména, o kterém bude řeč později, jsem o žádném zmíněném autorovi nikdy dřív neslyšela. Trochu mě rozčílilo, že mezi těmi uvedenými autory nebyla jediná žena, a tak jsem se rozhodla nějaké albánské spisovatelky najít. A když už jsem s tím začala, tak jsem nevěděla, kdy přestat, a tak jsem po večerech místo čtení knihy googlila další a další informace a dělala si seznamy autorek a jejich děl dostupných v překladu.

Většina toho, co jsem našla, bylo přeloženo do němčiny, a já si tak uvědomila, že znalost cizího jazyka mi otvírá cestu nejenom k četbě originálů, ale právě i ke knihám z malých jazyků, ze kterých se překládá málo. Některé albánské knihy byly přeložené i do angličtiny, ale moc jich není. Napadají mě dva důvody, proč by to tak mohlo být. Zaprvé: Na anglojazyčném trhu je mnohem větší konkurence. Existuje tolik knih v angličtině napsaných, že pro ty přeložené je těžké se prosadit. Zadruhé: Kontinentální Evropani k sobě mají navzájem blíž. Díky tomu, že jsou si blízko geograficky, mají možná i větší zájem se navzájem poznat. Ale je to jen moje teorie.

Každopádně jsem při četbě anotací byla nadšená, že z knih, co jsem našla, se o Albánii opravdu něco dozvím, protože se nejedná o generické příběhy, ve kterých by Albánie byla jenom kulisou, ale autorky v nich řeší specifika a problémy albánské společnosti, o kterých jsem četla v průvodcích nebo slyšela v podcastech. A tak jsem si řekla, že se o výsledky svojí rešerše podělím i v podcastu.

Nejdřív ale pár základních informací pro ty z vás, kteří o Albánii nic neví – protože ani já jsem toho před pár měsíci moc nevěděla. Albánie leží na Balkánském poloostrově na pobřeží Jaderského moře. Má necelých 29 000 km², takže zhruba třetinu co Česká republika. Sousedí s Černou horou, Kosovem, Severní Makedonií a Řeckem. Naproti přes moře leží Itálie, nejblíž je albánskému pobřeží italský podpatek. Albánie má skoro 2,5 milionu obyvatel, naprostá většina z nich jsou Albánci. Další 1,5 milionu Albánců žije v Kosovu, které bývalo součástí Jugoslávie, později Srbska, na něm vyhlásilo nezávislost, Srbsko ji ale nikdy neuznalo. Další skoro milion Albánců žije v Itálii a po půl milionu jich je v Řecku a Severní Makedonii. V Turecku prý žije mezi půl milionem a šesti miliony Albánců, což je dost velké rozpětí. Celkový počet Albánců se odhaduje mezi sedmi a deseti miliony.

Albánština je indoevropský jazyk, ale tvoří samostatnou větev, takže ostatním indoevropským jazykům je blízká asi tak, jako jsou si blízké čeština a angličtina. Od roku 1908 se ustálilo používání latinky, takže pokud byste chtěli říct něco albánsky, stačí se naučit výslovnost několika specifických písmen a spřežek. Já si sice na dovolenou vzala kapesní konverzaci, ale skončila jsem u těch pravidel výslovnosti. Skoro se všemi Albánci, kteří přichází do styku s turisty, se dalo bez problému domluvit anglicky.

Albánie byla pět set let součástí Osmanské říše. Během té doby většina Albánců konvertovala k islámu. Dneska zhruba polovina populace vyznává islám a 16 % křesťanství, mezi křesťany je podobný podíl katolíků a pravoslavných. Mešit i kostelů je všude spousta a Albánie je známá svojí náboženskou tolerancí.

V roce 1912 Albánie vyhlásila na Osmanské říši nezávislost. Za první světové války, mezi válkami a za druhé světové války se Albánii nebo její části snažili ovládnout Italové, Jugoslávci, Řekové i Němci. V roce 1944 Albánii osvobodili komunističtí partyzáni v čele s Enverem Hodžou. Ten si tím u obyvatel získal popularitu a podařilo se mu na dalších 40 let stát diktátorem.

Albánie ale nebyla řadovou socialistickou zemí. Hodža se postupně rozhádal se všemi spojenci: Koncem 40. let s Jugoslávií, začátkem 60. let se Sovětským svazem a v 70. letech s Čínou, a tak Albánie nakonec upadla do izolace.

Komunistický režim v Albánii byl jeden z nejtvrdších. Hodža byl paranoidní a zbavil se každého, kdo by jeho pozici mohl ohrozit. Obyvatelstvo soustavně strašil tím, že by nepřátelské státy mohly Albánii napadnout, a nechal po celé zemi postavit půl až tři čtvrtě milionu betonových bunkrů. Jsou fakt všude, dneska většinou ve stádiu rozkladu, a z jejich umístění není patrná žádná strategie. Albánská tajná policie se jmenovala Sigurimi. V Tiraně jsme navštívili jí věnované muzeum Bunk’Art 2 a bylo to hodně působivé, rozhodně doporučuju. Akorát text na informačních tabulích byl do angličtiny přeložen dost špatně. Hodža se nikdy nezřekl stalinismu a Albánii nakonec dokonce považoval za jedinou socialistickou zemi na světě, ty ostatní označoval za revizionistické. Albánie byla jedinou oficiálně ateistickou zemí na světě, praktikování náboženství bylo přísně zakázané.

Přes to všechno ale Hodžovi nelze upřít některé pozitivní vlivy, především se mu podařilo vymýtit negramotnost, která na začátku jeho vlády dosahovala až 85 % obyvatelstva. Také zakázal krevní mstu, o které bude řeč za chvíli, a zlepšil postavení žen.

Komunistická vláda v Albánii definitivně padla až v roce 1992. Ve chvíli, kdy se režim začal hroutit, začal i velký exodus obyvatelstva do nejbližšího západního státu – do Itálie. Zavádění kapitalismu dopadlo katastrofálně. Velká část obyvatel na doporučení vlády investovala všechny svoje úspory do pyramidových schémat, takže o ně přišli a v roce 1997 kvůli tomu v zemi vypukly nepokoje, někdy označované jako albánská občanská válka. V nefunkčním státě se rozbujel organizovaný zločin. Dnes už je Albánie relativně bezpečnou a rychle se rozvíjející zemí, která je členem NATO a má status kandidátské země Evropské unie.

V Tiraně jsem zašla do knihkupectví Adrion na Skanderbegově náměstí. Mělo podtitul “international bookstore” a vypadalo jako pobočka knihkupeckého řetězce, jak je známe v Česku. Hned u vchodu byl cizojazyčný koutek s balkánskou tematikou. Největší podíl v něm měl Ismail Kadare, nejznámější albánský spisovatel. Našla jsem ale i několik ženských autorek, které jsem si poznamenala, že si o jejich tvorbě zjistím víc. Na místě jsem si nakonec koupila memoár Free: Coming of Age at the End of History. V angličtině ho napsala albánská politoložka Lea Ypi, která učí politickou teorii na univerzitě v Londýně. Česky ho vydal Host pod názvem Svobodná: Jak jsem dospívala na konci dějin.

V první polovině knihy autorka líčí svoje dětství v Hodžově diktatuře. Narodila se v roce 1979 do rodiny plné záhad, které by zvídavá Lea ráda rozluštila. Proč byl děda 15 let na studiích v zahraničí? Proč táta vystudoval lesnictví, když chtěl studovat matematiku? Proč máma, která naopak matematiku nesnáší, ji učí ve škole? Proč jí rodiče nechtějí pořídit portrét strýčka Envera, ačkoli o něj opakovaně prosí? Proč na ni doma mluví francouzsky? Proč se nechtějí stýkat se znovuobjeveným bratrancem, kterému chybí palec? Co je to ten kádrový profil, kterým lidé kolem ní řadu věcí zdůvodňují? Od čeho jsou prázdné červené plechovky, které lidé draze kupují a vystavují si je v obýváku? Autorka nám všechno podává svýma tehdejšíma, dětskýma očima. Bavilo mě domýšlet si, co za tím vším je. Bavilo mě líčení každodenního života za socialismu, který se nám dnes zdá až neuvěřitelný. 

Začátkem 90. let se albánský režim začíná hroutit a Lein život se rázem obrátí vzhůru nohama. Konečně se dozví pravdu o své rodině – a spolu s ní i my čtenáři. Řada záhad se tím vysvětlí, ale Lea se cítí zrazená. Proč jí celý její dosavadní život lhali? Je to pořád ještě ona, Lea, když je všechno jinak, než si myslela? Ve druhé polovině knihy sledujeme osudy Leiny rodiny i celého národa po revoluci. Lidé se po desetitisících vrhají na palubu lodí plavících se do Itálie a nechávají za sebou celý svůj dosavadní život, v naději, že je na Západě čeká něco lepšího. Pro řadu z nich to však neplatí. Mnozí z těch, kteří v Albánii zůstanou, přijdou o práci. Státní podniky ve velkém zavírají. Jiné se privatizují a nový management snižuje stavy, aby nezkrachovaly. Transformace bolí. Osudy lidí z Leina okolí jsou mnohdy tragické. A v době, kdy se situace v jiných postkomunistických zemích stabilizuje, přijde další rána – zhroucení pyramidových schémat, do nichž třetina obyvatel vložila svoje úspory.

Svobodná skvěle proplétá fakta, která dodávají kontext, s příběhy jednotlivců, které vyvolávají emoce. Někdy jsou to příběhy humorné, někdy strašně smutné, často obojí najednou.

Pokud jste Svobodnou četli, a nebo pokud ji stihnete přečíst do 17. června, tak si o ní se mnou můžete popovídat v angličtině na online setkání, které pořádám. Účast je zdarma, odkaz na přihlášení najdete tady.

Vedle Svobodné byla v regále tiranského knihkupectví kniha polské reportérky Margo Rejmer, kterou v češtině vydaly Větrné mlýny pod názvem Bláto sladší než med. Autorka v ní popisuje osudy Albánců za Hodžovy diktatury. Knihu už jsem si vyzvedla z Knihobotu a plánuju ji číst spolu s Petrem.

Kromě knihkupectví Adrion jsem v Tiraně zaznamenala ještě řetězec Tiranabook. V ostatních městech, která jsme navštívili, jsem už žádné klasické knihkupectví nenašla. Knihy se tam prodávaly v rámci papírnictví.

Ve městě Gjirokastra jsme se podívali do muzea Ismaila Kadareho, už zmíněného nejznámějšího albánského spisovatele. Muzeum sídlí v replice jeho rodného domu. V replice proto, že původní dům vyhořel. V muzeu toho kvůli tomu moc není. Na stěnách jsou citáty z Kadareho knih, které se týkají jeho dětství za 2. světové války, vestavěné obrazovky promítající klipy, které mají navodit tehdejší atmosféru, velké knihy na stojanech s Kadareho životopisem a pár předmětů ve vitríně. Aspoň je trochu vidět architektura tradičního osmanského domu. Ve městě je i několik zachovalých původních domů tohoto typu i s vybavením, kam se člověk může podívat, my jsme to ale nestihli.

V centru Gjirokastry jsem narazila na památník významných rodáků města, mezi nimiž vedle Kadareho a dalších tří mužů byla i jedna žena. Hned jsem si googlila, o koho jde, a vida, spisovatelka! Musine Kokalari se narodila v roce 1917. Vyrůstala v rodině intelektuálů, jeden z jejích bratrů provozoval knihkupectví a další bratr nakladatelství. Musine psala prózu inspirovanou místním folklórem. Její sbírka povídek z roku 1941 je považovaná za první literární dílo napsané a vydané v Albánii ženou. O tři roky později vydala další dvě sbírky. Překlad jsem žádný nedohledala, ale zaujal mě Musinin pohnutý osud. V roce 1943 Musine spolu s Nedžmijí, manželkou Envera Hodži, založila časopis pro ženy. Jenže známost s první dámou jí nijak nepomohla. Oba její literární bratry komunisti bez procesu popravili a samotná Musine, která spoluzakládala sociálně-demokratickou stranu, strávila 18 let ve věznici s vysokou ostrahou a dalších 19 let v internaci, kde zametala ulice, než v roce 1983 zemřela na rakovinu. 

Teď ale zpátky k Ismailovi Kadaremu. Po návratu z dovolené jsem si od mámy půjčila jeho román z roku 1978, Krvavý duben. V roce 2007 ho vydal Odeon. Ale pozor, nejedná se o překlad albánského originálu, ale francouzského překladu! A jak zaznělo na letošním předávání překladatelské anticeny Skřipec, překlad překladu připomíná hru na tichou poštu… Přitom překladatele a překladatelky z albánštiny v Česku máme, přeložili některé další Kadareho knihy a jedna z nich ke Krvavému dubnu napsala doslov. Protože jsem si ale knihu chtěla přečíst spolu s Petrem, tak jsem tu tichou poštu skousla.

Děj se odehrává ve 30. letech 20. století na náhorní plošině severní Albánie, v pohoří, které se příznačně nazývá Prokleté hory. Do tohoto kraje nesahá moc hlavního města ani společenský pokrok. Místní komunity se řídí prastarým zákoníkem zvaným Kanun, který upravuje všechny aspekty života. Obzvlášť morbidní jsou zákony krevní msty, na základě kterých se muži znepřátelených rodin v podstatě donekonečna vzájemně vraždí. Tradici se nedokáže vzepřít ani hlavní postava románu Ďorg. Jinak by ho totiž celá komunita zavrhla. A tak jsme na začátku příběhu svědky toho, jak svoji povinnost splní, a pak ho sledujeme, jak prožívá měsíc příměří, než se terčem mužů ze znepřátelené rodiny stane on.

V paralelní dějové lince cestuje po náhorní plošině pár novomanželů v kočáře. Ženich Besian je spisovatel, kterého život horalů fascinuje, a tak tuhle pouť navrhl jako výstřední a dobrodružnou svatební cestu. Jeho nevěsta Diana souhlasila, protože chce porozumět tomu, co jejího muže na životě na plošině tak zajímá. Obě dějové linky se spojí jen letmo, když kočár novomanželů míjí Ďorga na cestě, ale jak na Ďorga, tak na Dianu tohle setkání udělá dojem a zásadně ovlivní jejich rozpoložení i činy.

Román se nám s Petrem celkem líbil, ale místy nám i přes svůj krátký rozsah 150ti stran přišel až moc rozvleklý. Do příběhu je zakomponována spousta faktů o krevní mstě a pravidlech kanunu obecně a tyhle informativní části jsou fascinující. Ostře ale kontrastují se zbytkem textu, který je na můj vkus až přehnaně snový, plný básnických obrazů na hranici srozumitelnosti a do nejmenších detailů popisuje i ty nejprchavější myšlenky a pocity postav. Nějak mi to nesedělo k té tvrdé realitě života na plošině. A to, jak Ďorga a Dianu ovlivní jejich letmé setkání, mi přišlo hodně nerealistické.

Přesto zvažuju, že si od Kadareho přečtu něco dalšího. Vytipovala jsem si román Nástupce z roku 2003, ve kterém Kadare literárně zpracoval osud Mehmeta Shehu, kterého si Hodža vybral za svého nástupce, ale pak byl Shehu nalezen mrtvý a dodnes se neví, co se přesně stalo, pravděpodobně ho ale nechal odstranit sám Hodža. Do češtiny román přeložen nebyl, ale vyšel v angličtině jako The Successor a v němčině jako Der Nachfolger.

A teď už se dostávám k abánským autorkám, jejichž knihy byly přeloženy. Tou první je Helena Kadare. Je náhoda, že má stejné příjmení jako Ismail Kadare? Kdepak. Helena Kadare byla jeho manželka. Byla, protože Kadare před rokem zemřel. Helena ještě žije, je jí 81. A podobně jako Musine Kokalari drží i Helena Kadare jedno prvenství. Její román z roku 1970, jehož překlad jsem nenašla, byl první román v albánštině vydaný ženou. V roce 1970! To je docela hořké prvenství, které o postavení žen v albánské společnosti něco vypovídá.

Helenin román z roku 1990 vyšel v němčině pod názvem Eine Frau aus Tirana – žena z Tirany. Vypráví příběh čtyřiadvacetileté Susanny, která pracuje v nakladatelství ve svém prvním zaměstnání v době Hodžovy vlády. Po nakladatelství koluje nový rukopis oslavovaného spisovatele, který ale kvůli němu upadne v nemilost. Susanna začne vlivem dění okolo ní svůj život vidět novýma očima, mimo jiné i svého partnera, který před časem na půl roku záhadně zmizel. Dle anotace román přináší vhled do každodenního života ve stalinistické společnosti.

Další zajímavá žijící autorka je Elvira Dones, ročník 1960. Nejdřív psala knihy v albánštině. Mezi ně patří i ta z roku 2001, která byly přeložena do němčiny jako Verbrannte Sonne – spálené slunce. Autorka v ní tematizuje albánskou mafii a obchod se ženami, které byly jedním z důsledků nezvládnuté přeměny stalinistické společnosti v kapitalistickou. Leila přišla do Itálie studovat design, ale byla donucena k prostituci a po třech letech se vrací domů v rakvi. Nebojte, to není spoiler – to jsou první řádky anotace. Předpokládám, že v románu se dočteme, jak k téhle tragédii došlo.

Své pozdější romány Elvira Dones píše v italštině. To není pro albánské intelektuály, kteří emigrovali, nic neobvyklého. Jak jsem zmínila, když jsem mluvila o dějinách Albánie, většina emigrantů odešla do Itálie. Elviřin román z roku 2007 vyšel jednak v angličtině jako Sworn Virgin – panna z přísahy, jednak v němčině pod prozaičtějším názvem Hana. Elvira tu zpracovává balkánský fenomén panen z přísahy, který byl donedávna součástí venkovských zvyků a až v současnosti vymírá. Ženy měly ve společnosti tradičně hodně špatné postavení, paradoxně ale pro ně existovala možnost stát se mužem – totiž přijmout mužskou roli včetně identity, vzhledu, oblečení, typických činností, práv a povinností. Na oplátku se ale musely zavázat k doživotnímu celibátu. Motivací k téhle proměně mohla být absence mužského dědice rodu nebo potřeba vyhnout se nežádoucímu dohodnutému sňatku.

Elviry román z roku 2011 vyšel v němčině jako Kleiner sauberer Krieg – malá čistá válka. Zažijeme v něm válku v Kosovu očima žen. Tři mladé ženy trčí v Prištině obklíčené Srby, v bytě bez elektřiny, bez vody a bez telefonu, a čekají, co bude, zatímco na město padají bomby.

Další albánskou autorkou píšící v italštině je Ornela Vorpsi, ročník 1968. Její román z roku 2004 vyšel v angličtině jako The Country Where One Never Dies – země, kde se neumírá, a v němčině jako Das ewige Leben der Albaner – věčný život Albánců. Německý překlad jsem ukořistila na Knihobotu a už ho i přečetla. Nerozpoznala jsem v knize žádný kontinuální děj, je to taková sbírka střípků vzpomínek na dívčí dětství a dospívání v Albánii. Řada z nich je dost drsná. Trochu jsem se ztrácela v postavách, ale asi to nebylo důležité, jde tam spíš o jednotlivé obrazy a o atmosféru, kterou navozují. Líbilo se mi to, ale ten příběh mi tam trochu chyběl.

Ornelina kniha z roku 2007 vyšla v němčině pod názvem Die Hand, die man nicht beißt – ruka, do které se nekouše. Vypravěčka, která stejně jako autorka žije v Paříži, jede navštívit kamaráda v Sarajevu a zamýšlí se nad zkušenostmi a pocity společnými všem Balkáncům. Dle jediné recenze na německém Amazonu to je podobně fragmentární text jako ten, co jsem právě dočetla.

Třetí albánská spisovatelka píšící v italštině je Anilda Ibrahimi, ročník 1972. Její debut z roku 2008 vyšel v němčině jako Rot wie eine Braut – červená jako nevěsta. Mladá Dora odešla do Itálie za lepším životem a tradiční život její rodiny v horské vesnici jí z té vzdálenosti přijde jako z jiné doby. Ale pokaždé, když otevře truhlu po babičce, minulost jí ožije před očima…

Teď ale zase k někomu, kdo píše v albánštině. Lindita Arapi je také ročník 1972 a od konce 90. let žije v Německu. V německém překladu jí vyšly dva romány. Ten z roku 2010 pod názvem Schlüsselmädchen. Bez kontextu nevím, jak tuhle složeninu ze slov “klíč” a “dívka” přeložit. Lodja vyrůstá zavřená doma. Nesmí si hrát s ostatními dětmi, protože její děda byl velkostatkář, kterého v 50. letech komunisté popravili. V rodině se o tom ale nemluví. Po pádu režimu žije dospělá Lodja na Západě, s nabytou svobodou si ale neví co počít. Rozhodne se do Albánie vrátit, aby rozkryla rodinná tajemství…

Linditin román z roku 2021 vyšel pod německým názvem Albanische Schwestern – albánské sestry. Alba je sociální pracovnice, táhne jí na čtyřicet a žije ve Vídni s manželem ajťákem. I když se jí podařilo si v Rakousku vybudovat slušný život, nedokáže se z toho radovat. Nikde se necítí doma a i manželovi, který pro její úzkosti nemá pochopení, se odcizuje. Jediný, kdo je jí oporou, je její sestra Pranvera, která zůstala v Albánii a se kterou po večerech telefonuje.

Poslední autorkou, na kterou jsem narazila, je Flogerta Krypi, ročník 1993. Její románový debut napsaný v albánštině jí vyšel v německém překladu pod názvem Achtundzwanzig mathematisch perfekte Herzschläge – 28 matematicky dokonalých úderů srdce. Anotace je stejně tak kryptická jako název, takže jediné, co jsem z ní pochopila, je téma neopětované lásky. Ani z recenzí jsem se nic nedozvěděla, protože překlad vyšel teprve letos v březnu. Pak jsem ještě od Flogerty našla titul v angličtině, The Arthropods. Na obálce stojí, že je to román, přitom z anotace vyplývá, že jde o sbírku povídek, tak nevím. I Flogerta žije posledních pár let v Německu.

Všimněte si, že všech šest žijících autorek, které jsem zmínila, žijí nebo žily v zahraničí. (A často tematizují právě zkušenost albánských emigrantů.) Až si člověk říká, jestli v té Albánii vůbec někdo zůstal! Přitom během dovolené jsme lidí potkali spoustu.

Doufám, že vás Albánie a albánská literatura zaujaly aspoň z desetiny tak jako mě! Dejte mi vědět, jestli už jste někdy něco o Albánii četli, nebo na co se chystáte.