Nakonec jsem si mezi Crossing a dalším románem Pajtima Statovciho dala pět týdnů pauzu. Možná to bylo málo, možná mi Bolla prostě nesedla tak jako jeho předchozí dva romány. Každopádně jsem se do ní začítala ztuha a přišla mi ze všech tří nejdepresivnější.
Jsme v Prištině v roce 1995. Srbská menšina díky své politické převaze vytěsňuje albánskou většinu z veřejného života. Arsim studuje literaturu, touží se stát spisovatelem, jeho budoucnost je ale nejistá. Albánská univerzita byla Srby oficiálně zrušena a dál funguje v undergroundu. Jak je v albánské kultuře obvyklé, i přes svůj mladý věk je Arsim dávno ženatý. Když však v kavárně potká Miloše, stejně starého Srba a studenta medicíny, loajalita k manželce i národu jde stranou. Ty dva spaluje vzájemná touha a několik letních týdnů si ji v Milošově garsonce naplno užívají. Samozřejmě tajně. Těžko říct, který aspekt jejich vztahu je větší tabu: obcování s člověkem stejného pohlaví, nebo s člověkem ze znepřáteleného národa?
Když se Arsimova rodina dozví o masakru ve Srebrenici, pochopí, že musí z Kosova co nejdřív odejít. V nejmenované západní zemi si po několika letech vybudují docela slušný život. Jenže Arsim nedokáže být šťastný a svou frustraci si vybíjí na svých nejbližších. Z ubíjejícího stereotypu ho vytrhne až jedna hloupá chyba, která ho dostane až na dno. Dokáže se z něj Arsim odrazit?
Arsimovo vyprávění střídají Milošovy poválečné zápisky z místa, jehož povahu si domýšlíme z náznaků. Jsou to zápisky poetické i brutální. Není jasné, co jsou skutečné události a co představy. Jisté je, že Miloš, který ve válce působil jako doktor, z ní vyšel hluboce poznamenaný.
První polovinu jsem četla zdlouhavě, ale s tou druhou jsem strávila příjemnou odpočinkovou neděli. Okolnosti, za kterých se oba narativy propojily, mě dostaly. Pajtim Statovci umí šokující konce, které v člověku ještě dlouho zůstanou.
Román z finštiny do angličtiny opět přeložil David Hackston.
