Pajtim Statovci je finský spisovatel kosovského původu. V češtině vyšel jen jeho debut Moje kočka Jugoslávie, o němž jsem psala minulé léto. Je to škoda, protože vydal už čtyři romány a všechny sklízí úspěch nejen doma ve Finsku. Druhý v pořadí je Tiranan Sydän (Srdce Tirany). Četla jsem jeho anglický překlad nazvaný Crossing. Pořídil ho taktéž oceněný David Hackston.
Střídají se dvě časové linky. V té první sledujeme příběh dvou kamarádů, Bujara a Agima, kteří dospívají v Tiraně na začátku 90. let, v době, kdy se bortí starý režim a nikdo neví, co přijde po něm. Bujarovi se navíc rozpadá rodina, a tak když Agim navrhne, že spolu utečou z domova, nakonec souhlasí. Jenže co si počnou dva samotní patnáctiletí kluci v tom chaosu, který je obklopuje?
Druhá linka se odehrává o několik let později. Z dvojice nerozlučných kamarádů zbyl jen jeden. Cestuje z jedné metropole do druhé a neustále mění svou identitu. Nikomu neprozrazuje své skutečné jméno ani původ. Někdy vystupuje jako muž, jindy jako žena a navazuje intimní vztahy s oběma pohlavími. Může ale najít své místo ve světě, dokud utíká sám před sebou?
Kočka i Crossing mají společné osamělé, vykořeněné vypravěče, kteří se ve světě cítí být cizinci. Prožité trauma jim nedovolí se z pobytu v nové zemi radovat, naopak s pohrdáním hledí na malicherné starosti místních. Pocit odcizení je naplňuje nenávistí.
Na rozdíl od Kočky v Crossing nenajdeme žádný magický realismus. Zato si vyslechneme řadu albánských legend, které vypravěč slyšel od svého otce. Neutěšenost těchto příběhů výborně dokresluje atmosféru románu, nicméně hranice mezi legendou a vypravěčovou až naturalistickou realitou zůstává zřejmá.
Crossing je náročné čtení plné mizérie, které mě úplně pohltilo. Obě linky mi přišly hrozně napínavé a konec byl jednoduše řečeno SÍLA. Statovciho jazyku a obrazům ne vždy rozumím, ale jeho příběhy mě fascinují. Chtěla jsem si ho dávkovat, ale mám hroznou chuť se do jeho třetího románu pustit hned teď.
