6. epizoda podcastu Knihomluva: Výchova dívek v bývalé NDR

Mladá autorka Ruth-Maria Thomas ve svém prvním románu plasticky i poeticky vykresluje socializaci dívek na východoněmeckém sídlišti. Zároveň sledujeme přerod velkolepé lásky vypravěčky Jelly a charismatického Yannicka v toxický vztah plný násilí.

Přepis epizody:

Die schönste Version (Nejhezčí verze) je románový debut mladé východoněmecké autorky jménem Ruth-Maria Thomas. Jeho ústředním tématem je násilí ve vztahu. To je téma, které mě donedávna nijak zvlášť nezajímalo. Před rokem jsem na něj ale – pro mě naprosto nečekaně – narazila v knize Terézie Mory Muna oder die Hälfte des Lebens a ta ve mně zanechala tak hluboký dojem, že hned zbystřím, když se dozvím o dalším románovém zpracování tohohle tématu. Takže jsem zbystřila i tehdy, když holky z literárního podcastu Lesen ist schwul zmínily Die schönste Version. Kniha se dostala na longlist německé knižní ceny za rok 2024 a za mě ji klidně mohla vyhrát.

Svůj příběh v ní v první osobě vypráví protagonistka Jella, která právě sedí na chodbě na policejní stanici. Chce totiž podat trestní oznámení na svého přítele, od něhož utekla poté, co ji v jejich společné kuchyni škrtil. Text je formálně rozdělen do jedenácti částí, jednu pro každý den, po který Jellu po incidentu sledujeme. Ve skutečnosti ale většinu času strávíme v minulosti, na kterou Jella vzpomíná, zatímco apaticky leží ve svém dětském pokojíku a snaží se dobrat toho, jak se dostala do situace, ve které je. V rámci flashbacků je vyprávění víceméně chronologické, a tak tu máme dvě paralelní dějové linky, obě dvě napínavé.

Aspekt, který upoutal moji pozornost, když o knize byla řeč v podcastu Lesen ist schwul, je role místa, kde se příběh odehrává a kde protagonistka celý život žije. Tím je východní Německo, konkrétně jedno nejmenované město v Lužici. Na základě zmínky v textu, že Jella v onom městě studuje na univerzitě, nebylo těžké dopátrat se toho, že se jedná o Cottbus neboli Chotěbuz, jiné univerzitní město totiž v Lužici není. Když jsem pak mrkla na záložku knihy, odkud že to pochází autorka, už to bylo úplně jasné. Z faktu, že autorka město v textu nejmenovala, usuzuji, že chce svému dílu dodat univerzálnější platnost. Víc než o psychologickou studii domácího násilí tu jde totiž o sociologický vhled do toho, jak vypadala – a možná ještě vypadá, i když pevně doufám že ne – výchova dívek v bývalé NDR. Tenhle motiv byl trochu přítomný i v románu Muna, který jsem zmínila před chvílí, ale v Die schönste Version byl mnohem silnější.

Z indicií v textu jsem spočítala, že se Jella narodila v roce 1991, je tedy víceméně moje vrstevnice. Rané dětství si užívala na vesnici, ta ale byla kvůli těžbě hnědého uhlí srovnána se zemí a Jella se s rodiči odstěhovala do města, kterým byla, jak už jsem vám prozradila, Chotěbuz, která leží ve spolkové zemi Braniborsko u hranice se Saskem a nedaleko Polska. Jedná se o kulturní centrum regionu Dolní Lužice a tamní slovanské etnické menšiny Lužických Srbů. Kulturní specifika Lužice ale v příběhu nehrají skoro vůbec žádnou roli.

Ve městě, kam rodinu po vybagrování vesnice přesídlily úřady, se nikomu z tříčlenné rodiny nelíbí. Matka sní o velkoměstě, otec naopak o venkově a malá Jella se jakýchkoli dalších změn bojí. Když se matka odstěhuje do Berlína a Jella dostane na výběr, s kým z rodičů chce žít, zůstane v bytě s otcem. Ten za NDR vyráběl hudební nástroje, po sjednocení ale jako spousta dalších Východních Němců přišel o práci a skončil jako domovník. Rezignoval na život a Jellu nechal napospas vlivům vrstevníků ze školy a ze sídliště. Sídliště tvořeného paneláky WBS 70, kterých se v NDR postavilo 1,5 milionu, což bylo 43 % veškeré obytné výstavby.

Jella se v pubertě skamarádí se spolužačkou Shelly, jejíž skutečné křestní jméno je Mishelle, ale nepíše se to M-i-c-h-e-l-l-e jako obvykle, ale M-i-s-h-e-l-l-e. Shelly se za tohle podivné hláskování stydí a i proto si radši nechává říkat Shelly. V jedné scéně parta kamarádů dává k dobru další podivná hláskování jmen lidí z jejich okolí: Sindy psáno se S, Maik psáno M-a-i-k, /Dejvid/ psáno D-e-v-i-d. Já jsem symboliku téhle scény dokázala rozklíčovat díky tomu, že jsem jeden semestr studovala lingvistiku v Lipsku a chodila jsem tam na volitelný předmět onomastika, což je nauka o jménech. Profesorka nám tam vysvětlovala, že Němci s nižším vzděláním dávají svým dětem anglofonní jména, která znají z médií, ale nevědí, jak se správně píší, a chudáci děti pak musí žít s různými zkomoleninami. Dávala nám k tomu plno příkladů, ale podrobnosti si už bohužel nepamatuju.

V patnácti si Jella najde prvního kluka a tetelí se štěstím, že přitahuje dvacetiletého Toma, který pracuje jako automechanik a má vlastní auto a motorku. Čtenáři je hned jasné, že Tom zneužívá Jelliny nezkušenosti, aby snadno uspokojil svoje sexuální potřeby, ale Jelle to buď nedojde, nebo to přinejmenším ve svých vzpomínkách nereflektuje. Zcela věcně a do detailu líčí jejich poprvé, které mně znělo spíš jako znásilnění, a že jí při něm největší starosti dělalo to, že si slzami rozmaže líčení. Je to hodně působivá tragikomická scéna, při níž jsem cítila znechucení a zároveň jsem se musela smát. Tady si dovolím krátký citát z konce aktu: “Jeho penis sebou tak nějak škubnul. Připomnělo mi to svíjejícího se elektrického úhoře.”

V podobném duchu se odehrávají i další Jelliny vztahy s muži, z nichž prozradím jen to, že to poprvé s Tomem zdaleka není její nejhorší zážitek. Když Jella ve svých 21 letech pozná Yannicka, zdá se jí jako zjevení. Yannick je elegantní, šarmantní skoro-třicátník s uměleckými ambicemi, zkušenostmi ze studia v Mnichově a z rodiny, která je bohatší než kdokoli z Jellina okolí. Pozorný čtenář (jako jsem já, ha ha) si hned při jejich prvním setkání může všimnout varovných signálů, náznaků autoritativního chování, ale Jella je naprosto okouzlená a nemůže uvěřit svému štěstí, že s ní tenhle pan Pravý chce chodit. Poprvé má pocit, že si je s nějakým mužem i vnitřně opravdu blízká. Jenže blízkost s sebou přináší rizika a Yannickovo majetnické chování se stupňuje… A tímhle cliffhangerem svoje vyprávění děje zakončím.

Die schönste Version se mi strašně, strašně líbila. Autorka dokáže úžasně vybudovat atmosféru a vykreslit společenské problémy, aniž by je explicitně pojmenovala nebo jakkoli moralizovala, prostě tím, že zcela věcně popisuje, jak se věci odehrály. Zároveň ale textu nechybí poetičnost a symbolika. Vzhledem k tíze tématu a působivosti jeho podání jsem si ale při čtení musela dát pauzu. Většinu knihy jsem četla během nemoci a myslela jsem si, že budu hotová tak za dva dny. Nakonec mi to ale trvalo dní několik, protože jsem tolik vztahové mizérie naráz prostě nedala.

V knize se vyskytuje hodně jídla a pití, které často dokresluje sociální prostředí a rozdíly mezi postavami.

Jella miluje maso. Když vzpomíná na dětství na vesnici, vzpomíná i na pojízdný stánek s masem. Rodiče jí u něj kupovali Bärchenwurst, což je uzenina pro děti, kterou když rozkrájíte na plátky, vypadá jako medvídek. Fakt bizár.

Vzhledem ke svojí oblibě masa se Jella bývala měla dát dohromady se spolužákem z lavice, který jí nadbíhal mimo jiné tak, že jí ve školním bufetu kupoval Jägerschnitzelbrötchen. To je plátek uzeniny smažený ve strouhance a podávaný v housce.

Jellino nejoblíbenější jídlo je Döner mit Fleisch, Zwiebeln und Knoblauchsoße – kebab s masem, cibulí a česnekovou omáčkou. Jenže se před svým prvním klukem Tomem stydí si takové neženské jídlo objednat, takže si místo toho objedná vegetarischen Dürüm ohne Zwiebeln, dafür mit Fetakäse und Kräutersoße – vegetariánskou tortillu s feta sýrem a bylinkovou omáčkou. A Tom jí to od té doby objedná pokaždé.

Není jediná, kdo se na svého přítele snaží udělat dojem skrz jídlo. Její nejlepší kamarádka Shelly tomu svému připravuje Eierstulle mit Frischkäse – chleba s vejcem a čerstvým sýrem. Die Stulle je synonymum k belegtes Brot – obložený chléb.

I s Yannickem má Jella problém ukojit svoje choutky po mase. Yannick je totiž vegetarián. Jeho nejoblíbenější jídlo je junger Blattspinat mit Walnüssen – mladý listový špenát s vlašskými ořechy. Když ti dva spolu jí Flammkuchen, což je alsaský slaný koláč podobný pizze, dávají si ho bez špeku. V Yannickově nepřítomnosti si to pak Jella vynahrazuje masovými orgiemi.

Už jsem zmínila, že Yannick pochází z dobře situované rodiny, a projevuje se to i v jeho gurmánství. Učí Jellu jíst pro ni neznámé věci. Na první piknik přinese Medjool-Datteln – datle medjool. Jelle připomínají ovčí bobky, ale nahlas to neřekne. Ona do té doby na piknicích jídávala Klopse und Eier – východopruské masové knedlíčky a vejce.

Klopse

V restauraci ti dva spolu jí Malfatti in Salbei-Butter – italské knedlíčky malfatti na šalvějovém másle – a Crème brûlée. Jella poprvé ochutná Seetang – mořské řasy – a přemáhá nutkání zvracet.

Symbolem zmařených snů o lásce jsou lasagne. Takhle si Jella představuje svůj život s Yannickem: Ti dva spolu bydlí ve světlém bytě plném zeleně a vonícím po Minze – mátě. Popíjí sklenku vína a připravují lasagne mit Zitronenpfeffer – s citronovým pepřem, což je kořenící směs pepře a citronové kůry.

Jenže takhle vypadá realita: Ti dva spolu opravdu bydlí ve světlém bytě, ale jejich vztah se od té doby rapidně zhoršuje. Yannick Jellu čím dál tím víc ponižuje a Jella se mu za to mstí různými naschvály, třeba tím, že mu do lasagní tajně přimíchá Hack – mleté maso. I citronový pepř sehraje úplně jinou roli. Mit der Pfeffermühle – mlýnkem na pepř Jella praští Yannicka po hlavě, když ji škrtí. Docela maso, co?

Tak radši přejděme k něčemu sladkému. Když mají ti dva dobré období, nosí Yannick Jelle do knihovny, kde pracuje, kafe a Spritzkuchen – koláč ze stříkaného těsta.

Jellino druhé nejoblíbenější jídlo je die Milchschnitte – mléčný řez. Taková ta sladkost ze dvou plátků kakaového těsta, mezi kterými je mléčná náplň. Milchschnitte je Jellino comfort food. Nejvíc jich sní, když se jí něco stalo a potřebuje se uklidnit.

Ráda si dá i Windbeutel mit Sprühsahne – větrník s nasprejovanou šlehačkou.

Když Jellu na její devatenácté narozeniny navštíví její kamarádka Shelly, Jellin otec jim přinese Bum-Bum-Eis – nanuky, které mají místo dřívka žvýkačku.

Jelle přijde, že s ní její otec jedná jak s devítiletou. Kdyby tak věděl, co všechno už má Jella za sebou!