5. epizoda podcastu Knihomluva: Čarodějnický speciál aneb pálení stereotypů

Romány The Mercies (česky Napospas) anglické spisovatelky Kiran Millwood Hargrave a Marschlande (česky Na marších) německé autorky Jarky Kubsové poutavou uměleckou formou přibližují pohnuté osudy žen obviněných z čarodějnictví. Ideální čtení na konec dubna!

Přepis epizody:

V poslední době jsem přečetla dva různé romány o ženách, které byly obviněny z čarodějnictví. A protože nás za pár dní čeká svátek pálení čarodějnic, řekla jsem si, že tuhle epizodu udělám tematickou. Nejdřív představím první knihu a několik anglických výrazů z ní, pak představím druhou knihu a několik německých výrazů z ní a potom vypíchnu několik věcí, které mají obě knihy společné.

The Mercies

První román je psaný v angličtině a jmenuje se The Mercies. Česky ho v roce 2021 vydala Leda pod názvem Napospas, ve slovenštině ho v roce 2024 vydal Absynt pod názvem Ženy z Vardø. Slovenské vydání jsem viděla u jedné slovenské bookstagramerky, popis mě zaujal a tak jsem si vyhledala originál. Napsala ho Kiran Millwood Hargrave, britská autorka, která má po matce indický původ. Odtud její křestní jméno, které sdílí s indickou autorkou Kiran Desai. Kiran Millwood Hargrave píše hlavně knihy pro děti. Pro dospělé zatím napsala dvě a The Mercies je první z nich. Já ji poslouchala jako audioknihu v podání irské herečky a zpěvačky Jessie Buckley. Příběh se odehrává v Norsku a v textu se vyskytuje nejenom hodně norských jmen, ale i slov. Norsky neumím, takže to nedokážu posoudit, ale přislo mi, že výslovnost Jessie Buckley zní hodně autenticky, až jsem se snažila zjistit, jestli není s Norskem nebo norštinou nějak spjatá. Žádné pouto jsem ale neobjevila, takže možná šlo prostě o herecké řemeslo.

Děj The Mercies je zasazen do počátku 17. století na norský ostrov Vardøya a je inspirován skutečnými událostmi. Vardø je nejvýchodnější město Norska a vůbec všech skandinávských zemí – leží na severovýchodním výběžku země, u hranice s Ruskem, a je víc na východ než Petrohrad, Kyjev nebo Istanbul. Dnes je Vardø město, ale před čtyřmi sty lety to byla vesnice o několika rodinách. Když se na Vánoce roku 1617 přižene bouře a způsobí utonutí čtyřiceti mužů, kteří v tu chvíli rybaří, ve vesnici žádný muž v produktivním věku nezbyde. Pozůstalé ženy se v tomhle odlehlém a řídce osídleném kraji ocitnou odkázány samy na sebe. Aby přežily, musí zastat i mužské činnosti, jako je právě rybaření. Některým z nich, mezi nimi i hlavní hrdince, dospívající Maren, nově nabyté dovednosti přinesou pocit síly a uspokojení. Jiné ale v tomhle vybočení z přísně oddělených genderových rolí vidí narušení božího řádu. Když do Vardø po čase dorazí králem pověřený komisař, aby ve vesnici nastolil pořádek, ženy se rozdělí na dvě znepřátelené skupiny: ty, které se nabyté samostatnosti nechtějí vzdát, a ty, které se svou ostentativní zbožností podbízí autoritě.

Pohled Maren se střídá s pohledem druhé hlavní hrdinky, Ursy. Dospívající Ursa vyrůstá s otcem a nemocnou mladší sestrou v příliš velkém domě v Bergenu. Otec podniká v lodní dopravě, ale od manželčiny smrti se mu nedaří. Když za ním přijde čerstvě jmenovaný komisař Cornet a požádá o ruku jeho starší dcery, otec má radost, že se mu Ursu podaří provdat za tak vysoce postaveného nápadníka. Absolom Cornet pochází ze Skotska, z Orknejských ostrovů, kde si udělal jméno v čarodějnických procesech. Doufá, že v Norsku udělá pořádnou kariéru. První příčkou jeho kariérního žebříčku má být post ve Vardø… a tím se obě dějové linky záhy spojí.

Ursa nastoupí s manželem na jednu z otcových lodí a podél pobřeží se odplaví z rodného Bergenu do vzdáleného Vardø. Cesta trvá několik týdnů, protože je to neuvěřitelných tři tisíce kilometrů! Já nevím jak vy, ale já si nikdy neuvědomila, že je Norsko tak dlouhé.

Život v novém domově je pro Ursu velká výzva. Starost o domácnost v cizím, nehostinném kraji jí moc nejde. Naštěstí jí pomocnou ruku nabídne Maren. Ty dvě se spřátelí a po chvíli bez sebe nedají ani ránu. Na rozdíl od manžela Ursa netrpí předsudky a pro svérázné místní ženy má pochopení. Jenže komisař Cornet přijel do Vardø s jasným záměrem…

Konec je drsný, hodně drsný. Holt vychází z reality! Na rozdíl od historických pramenů ale román sugestivně vykresluje psychologii jednotlivých postav, a to i komisaře Corneta. Pomáhá tak pochopit, jak mohlo k čarodějnickým procesům dojít.

Román je hodně popisný a hlavně ze začátku jsem měla trochu problém se soustředit, a tak jsem poslouchala na půl ucha. Časem se mi ale dostal pod kůži a celkově ve mně zanechal velký dojem.

Slovní zásoba

Tentokrát mám pro vás spoustu slovíček, z nichž většina souvisí s čarodějnictvím.

• mercy = milost, smilování. To be at the mercy of someone znamená být někomu vydán na milost, napospas. Odtud název českého překladu.
• superstitious = pověrčivý
• rite = obřad
• witchcraft = čarodějnictví
• sorcery = další výraz pro čarodějnictví
• to conjure = vyčarovat
• to bewitch = očarovat, uhranout, nebo taky v pozitivním smyslu někomu učarovat, okouzlit ho
• to summon demons = přivolat zlé duchy
• to compact with the devil = spolčit se s ďáblem
• to denounce = udat
• to try a witch = postavit čarodějnici před soud
• irons = okovy
• brand = cejch
• ducking = zde je míněna technika testování čarodějnice tím, že je svázaná hozena do vody. Pokud vyplave na hladinu, je to důkaz její magické moci. Pokud nevyplave, je nevinná – ale nejspíš utopená…
• incineration = formální výraz pro upálení. V dnešní době se používá hlavně pro spalování odpadu. 
• the stake = kůl k upálení a přeneseně celá hranice. Být upálen se řekne to be burned at the stake.
• pyre = pohřební hranice

Marschlande

Druhý román je psaný v němčině a jmenuje se Marschlande. Nedávno ho Kniha Zlín vydala v češtině pod názvem Na marších. Koluje českým bookstagramem a sklízí chválu za svoji obálku. Ta německá je oproti tomu celkem nevýrazná, je na ní okno, na jehož parapetu leží jablka. Jedná se o zátiší nazvané Frostbitten od amerického umělce Andrewa Wyetha z roku 1962.

Další věc, kterou kniha Na marších české čtenářky a čtenáře zaujala, je původ autorky. Jarka Kubsova se totiž narodila v roce 1977 v Československu. Přesto mi přijde zavádějící ji označovat za českou autorku, jak činí někteří recenzenti. Už od svých deseti let žije v Německu, to znamená čtyři pětiny svého života, a píše německy. Pracovala jako novinářka a spoluautorka literatury faktu. Beletristicky debutovala v roce 2021 románem Bergland, jehož anotace a ostatně i název dost připomínají Marschlande – jen je zasazen do jiného kraje. Teď ale zpátky k jejímu druhému románu Marschlande.

V textu se prolínají dva příběhy ze stejného místa, ale různých dob – jeden z konce 16. století a druhý ze současnosti. Ten ze 16. století vypráví o životě a smrti skutečné historické postavy, selky Abelke Bleken, kterou obvinili z čarodějnictví a upálili. Žila v jedné z vesnic v okolí Hamburku, které město zásobovaly potravinami. Dnes je tahle vesnice vzdáleným předměstím, kam hamburské rodiny utíkají před ruchem velkoměsta. A jednou z těchhle rodin je rodina Britty. Když Britta v názvu jedné z ulic narazí na Abelčino jméno, podnítí to její zvědavost a rozhodne se o Abelke zjistit víc.

Abelke je kolem čtyřiceti a hospodaří sama na statku po svých rodičích. Neprovdaná dospělá žena a ještě navíc s cenným majetkem? To se v 16. století jen tak nevidí. Samozřejmě měla v mládí nápadníky, a někteří z nich jí odmítnutí dodnes zazlívají. Abelke si ale hledí svého. Na statku maká od rána do večera, stará se o pole a o zvířata. To, co nepotřebuje pro sebe a chod statku, pošle do Hamburku na trh k prodeji. Marše jsou úrodná krajina, jenže zrádná. Úrodnost půdy je vykoupená nebezpečím přírodních živlů. Severní moře je nedaleko, v Labi se projevuje příliv a odliv, krajina je na úrovni mořské hladiny a je protkaná spoustou kanálů. Před přílivem ji chrání hráze, za bouřky se ale může stát, že se hráz protrhne. A to se jednoho dne stane před Abelčiným statkem. Pro kraj je to obrovská tragédie. To, co ale nakonec Abelke zlomí vaz, nejsou přírodní katastrofy, ale lidská chamtivost, závist, předsudky, pověrčivost a strach.

Brittě je asi pětačtyřicet a je napůl žena v domácnosti, napůl z domova pracuje. Co přesně dělá, to si nepamatuju, a vlastně je to docela příznačné, protože to není nic, co by Brittu naplňovalo. Kdysi snila o práci vědkyně, dokonce si udělala doktorát z geografie, ale pak neplánovaně otěhotněla a během péče nejdřív o jedno dítě, potom dvě, se její sny postupně rozplynuly. Teď se s manželem a dětmi přestěhovala do moderního rodinného domu, kterému místní přezdívají ledový palác. Pro Brittina manžela je to splněný sen, ale Britta se cítí jako ve vězení. Postupně si uvědomuje, že se tak dlouho přizpůsobovala, až ztratila samu sebe. Když začne pátrat po osudu Abelke, vlastně tak trochu hledá samu sebe. A pro její život to má dalekosáhlé důsledky.

Dějové linky se střídají po kapitolách – jedna kapitola patří Abelke, druhá Brittě. Ačkoli mám ráda historické romány, tady mě víc bavila Britta. Asi proto, že pro mě bylo snazší se do její situace vcítit. Připomněla mi román Revolutionary Road od Richarda Yatese, který se mi strašně líbil (v češtině vyšel jako Nouzový východ). To ale neznamená, že by mě Abelke nebavila – postupem času si mě taky získala a její konec, i když byl předem jasný, mě zasáhnul. Hlavně mě ale bavilo objevovat paralely mezi oběma příběhy. Někdy šlo o podobné situace, někdy se jen opakoval drobný motiv.

Slovní zásoba

• der Deich je hráz podél pobřeží nebo břehu řeky, která chrání pevninu před povodní nebo přílivem. Typicky se používá pro hráze na severu Německa, které jsou porostlé trávou nebo po nich vedou silnice.
• der Damm má oproti tomu širší význam a označuje jakoukoli umělou vyvýšeninu nebo bariéru včetně přehrady nebo náspu.
• Ebbe und Flut = odliv a příliv, obě slova jsou ženského rodu. Souhrnně se dají označit jako Gezeiten nebo Tiden. Tiden pochází z dolnoněmčiny a možná vám připomene anglické tide (low tide, high tide) – však je to v podstatě to samé slovo. Nicméně i Gezeiten pochází ze stejného slova, akorát že prošlo druhým posouváním hlásek, kterým se němčina vyčlenila z ostatních germánských jazyků. Záplavu na začátku románu způsobil tzv. skočný příliv, die Springflut neboli Springtide, ke kterému dochází, když je měsíc v úplňku nebo novu. Rozdíl mezi přílivem a odlivem je v tuhle dobu obzvlášt velký. Opakem je die Nippflut neboli Nipptide, hluchý příliv.
• die gütliche Befragung = smírný výslech, tedy takový, při němž domnělá čarodějnice dostane příležitost přiznat se bez mučení. Hádám, že odtud výraz "přiznat se bez mučení" pochází… Pokud se nepřizná, přijde na řadu die scharfe Befragung, tedy ostrý výslech, který spočívá v mučení = die Folter. To je odstupňované podle krutosti použitých nástrojů a výsledného zmrzačení. Krutost se stupňuje, dokud se vězenkyně nepřizná. Většina se dříve nebo později přizná k čemukoli.
• der Scheiterhaufen = hranice k upálení

Společné prvky

Co mají oba romány společného? V prvé řadě jsou oba založené na skutečných událostech. A protože čarodějnické procesy probíhaly na různých místech podobně, shodují se příběhy z norského Vardø a německých marší i v řadě detailů. Historické události navíc dělí ani ne čtyřicet let, přestože k honům na domnělé čarodějnice docházelo po tři staletí, zhruba mezi lety 1450 a 1750.

Častým mýtem je, že za honem na čarodějnice stála církev, ve skutečnosti ale většinu procesů řešily světské soudy. Ani v obou románech nejsou hybatelem procesů církevní představitelé, ale ctižádostiví mladí úředníci, kteří se chtějí předvést. Jsou to oni, kdo dohlíží na mučení při výsleších nebo se na něm dokonce podílí. Kněží jsou jen rozpačitými svědky událostí.

Dalším společným prvkem je bouře jako spouštěč událostí. V The Mercies bouře potopí rybářské lodě a muže na nich, v Marschlande rozdivočí moře natolik, že protrhne hráz a zaplaví marše. Na první pohled to může vypadat jako romantický motiv nebo symbol. Její důsledky jsou ale čistě praktické. V obou případech naruší fungování komunity. Emoční a materiální strádání vyhrotí konflikty mezi lidmi natolik, že potřebují najít obětního beránka, aby ulevili svojí frustraci.

A nejsnazším cílem jsou ženy. Ženy, které se provinily jenom tím, že neodpovídaly konvencím. Byly příliš samostatné, příliš svobodné, příliš silné. Ale ne dost silné na to, aby se ubránily mocným mužům s funkcí a mučírnou.

Navrhuju, že letos místo pálení čarodějnic uctíme památku desetitisíců obětí honů na čarodějnice, které byly skutečně zaživa upáleny, jinak popraveny nebo umučeny. Třeba tak, že si o nich něco přečteme.