7. epizoda podcastu Knihomluva: Balanc na hraně dívčího románu

Čerstvá třicátnice Caroline Wahl slaví v Německu obrovský úspěch se svými dvěma romány o Tildě a Idě, sestrách, které vyrůstají s matkou alkoholičkou. Debut 22 Bahnen (22 bazénů) se soustředí na starší Tildu, volné pokračování Windstärke 17 zase na mladší Idu.

Přepis epizody:

Původně jsem si myslela, že budu dělat epizodu o Windstärke 17, což je pokračování románu 22 Bahnen, který vyšel česky jako 22 bazénů. 22 Bahnen jsem totiž četla už před půl rokem a psala o něm příspěvek. Jenže Windstärke 17 jsem ani nedočetla a v 22 Bahnen jsem se naopak dostala chuť víc pohrabat, a tak to dneska bude spíš o něm.

Autorka Caroline Wahl budí pozornost nejenom svým veleúspěšným debutem, který vyšel, když jí bylo 28, ale i extravagantním oblékáním a sebevědomým vystupováním. Například prohlásila, že chce být jednou z nejznámějších německých autorek, že prostě touží být v něčem nejlepší. Že ji zklamalo, že se nedostala na longlist německé knižní ceny, ale že jednou ji určitě dostane. Přiznám se, že když jsem se o těchhle jejích výrocích dozvěděla, tak mi byla docela nesympatická. Na druhou stranu má pravdu v tom, že to, že společnost takovou upřímnou troufalost odsuzuje, je často jen pokrytectví, protože spousta lidí má určitě podobně vysoké ambice, jen je neříká nahlas, a možná by lidi měli tuhle falešnou skromnost odložit.

22 Bahnen jsem četla v prosinci a úplně mě to tehdy strhlo. Jenže silné dojmy ze mě poměrně rychle vyprchaly a po nějaké době jsem si svoje pocity a myšlenky vybavovala jenom stěží. V únoru jsem se chtěla zúčastnit setkání knižního klubu Goethe-Institutu právě nad touhle knihou, a tak jsem se rozhodla si osvěžit paměť poslechem audioknihy pár dní před akcí. Přestože jsem si román zopákla necelé dva měsíce po první četbě, bavil mě moc a připomněla jsem si, co se mi na něm tak líbilo. Diskuze v Goethe-Institutu ještě umocnila můj dojem, že se jedná o mnohovrstevnatý příběh, ve kterém se toho dá hodně objevit.

Nejdřív nastíním děj a témata, ačkoli věřím, že spousta z vás už o knize slyšela nebo jste ji dokonce četli. Vypravěčka Tilda dokončuje magisterské studium matematiky a veškerý volný čas dělí mezi tři činnosti: Zaprvé každý den odplave na koupališti titulních 22 bazénů. Zadruhé se stará o svoji desetiletou sestru Idu, protože jejich matka je alkoholička a je pro ně víc přítěží než oporou, takže někdy se Tilda musí starat i o matku. Péče o sestru zahrnuje to, že ji Tilda doprovází do školy, bere ji s sebou na koupaliště, vaří pro ně dvě večeře a hlavně je tou hlavní oporou v sestřině životě, protože před matkou se Ida radši schovává v pokojíku a potichu si tam maluje. A zatřetí Tilda pracuje na kase v supermarketu, aby financovala nejenom svoje studium, ale i společnou domácnost s Idou a matkou, protože matka není ve stavu, kdy by dokázala pravidelně docházet do práce. Všechny tři spolu bydlí v bytě na té ošklivější straně jedné ulice v jednom blíže neurčeném německém maloměstě, ze kterého se všichni Tildini spolužáci po maturitě rozprchli všude možně, hlavně pryč. Včetně Tildiny nejlepší kamarádky Marlene, která už je nejlepší kamarádkou spíš ze setrvačnosti, než že by si pořád byly opravdu blízké. Výjimečně spolu ještě zajdou na rave, když je Marlene v rodném městě na návštěvě, ale jejich životy jsou moc odlišné na to, aby měly společného i něco jiného než minulost. Marlenina rodina je totiž jak z reklamy. V dětství pro Tildu znamenala útulné útočiště před nejistotou doma, ale dneska už má Tilda jiné coping strategie a hlavně zodpovědnost za Idu.

Tohle je výchozí stav na začátku příběhu, do nehož zasáhnou dvě události. Zaprvé, Tildin profesor na univerzitě ji pobídne, aby se ucházela o doktorandské místo v Berlíně. Tilda je rozpolcená: doktorské studium v Berlíně by byl splněný sen, ale copak může sestru nechat s matkou samotnou? A zadruhé, na koupališti se zjeví Viktor, který taky plave 22 bazénů. Tolik se podobá svému mladšímu bratrovi Ivanovi, s nímž se Tilda před lety kamarádila. Jenže tehdy došlo k tragédii, kvůli které si Tilda a Viktor od sebe udržují odstup. Koneckonců má Tilda vlastních problémů dost. Přesto ale Viktora nepřestává vyhlížet… Zní to jako dívčí román? Do velké míry je. Dějová linka s Viktorem podle mě balancuje na hraně: Jeden krůček stranou a celý román by strhla do propasti žánrových klišé, trapnosti a sentimentu. Za mě to ještě jakž takž vybalancovala, ale to je asi otázka vkusu, pro někoho už se dost možná zřítila.

Opakem sentimentu je každopádně věcné líčení matčina alkoholismu, který Tildin život svazuje od raného dětství. Skrze flashbacky si postupně skládáme obrázek o Tildině dospívání. Je to převážně smutné vzpomínání, Tilda se ale nikdy nelituje. Bere věci tak, jak jsou, a snaží se žít v rámci možností na maximum.

Obdivovala jsem autorčinu schopnost protkat několik zdánlivě obyčejných dějových linek s tak působivým výsledkem. I když to není žádný thriller, celou dobu jsem byla napjatá, co se stane na další stránce: V jakém stavu bude matka, jak to bylo s Viktorovým mladším bratrem Ivanem, kdy zas potkáme Viktora a jestli se Tilda přihlásí na to místo v Berlíně.

Přesto mám ke knize i pár výhrad. Nejvíc mi vrtalo hlavou, proč Tildu nikdy nenapadne varianta, že by požádala o opatrovnictví mladší sestry a prostě ji vzala do Berlína s sebou. Pokud je to blbost, tak mi prosím vysvětlete proč, protože mně to přijde jako to nejlogičtější řešení situace.

Hodně mě v knize bavila symbolika jídla. Když Tilda sedí na kase v supermarketu, tak někdy hraje hru, která spočívá v tom, že se nekouká na zákazníka a na základě jeho nákupu hádá, co je zač. Když přijde čas platit, tak se konečně podívá a porovná ho se svým tipem. To, co pak sama Tilda kupuje a co doma s Idou jedí, hodně vypovídá o jejich sociální situaci. Protože potravin se v románu objevuje opravdu spousta a řadu z nich jsem si musela vygooglit, tak jsem si je začala psát a některé z nich vám představím, jako takovou kombinaci slovní zásoby a reálií.

• Skoro všechno, co Tilda a Ida nakupují, je od značky Gut&Günstig, což znamená dobré a výhodné. To je značka levných potravin řetězce supermarketů Edeka, takže něco jako značka clever v Bille.

• K večeří jí sestry většinou hotovky nebo instantní jídla. Zmíněna je třeba značka Mirácoli, která vyrábí těstoviny s různými omáčkami. Tilda ale většinou kupuje levnější značku Gut&Günstig. Těstoviny se německy řeknou Nudeln, a to bez ohledu na jejich tvar.

• Ida miluje sladká jídla, hlavně ta s vanilkovou omáčkou, její oblíbená je Bourbon-Vanillesoße od Dr. Oetkera.

• • Arme Ritter, doslova chudí rytíři, je německý výraz pro francouzský toast.

• • Dampfnudel, doslova nudle v páře, není žádná nudle ani jiná těstovina, ale sladký plněný knedlík z jižního Německa a Rakouska.

• • Milchreisauflauf je rýžový nákyp. Der Auflauf, nákyp, se používá pro nejrůznější zapečená jídla, třeba i z brambor, těstovin nebo zeleniny, takže se pak tvoří složeniny jako Kartoffelauflauf, Nudelauflauf a Gemüseauflauf. Já české slovo nákyp v souvislosti se slanými jídly neslyšela, ale podle googlu se tak používá taky.

• • Apfelpfannkuchen jsou palačinky s kousky jablek v těstě.

• • Wackelpudding je křiklavě barevný pudink ze želatiny. Nedávno jsem na něj narazila ve zlevněnce pod názvem Götterspeise, jídlo bohů. Netuším, co je božského na vyvařeném jatečním odpadu smíchaném s cukrem a obarveném nazeleno.

• Hojně se v knize vyskytují uzeniny. Chápu, že Německo je zemí uzenin, ale přecejen mě šokovalo, v jaké míře se tímhle oficiálním karcinogenem cpou děti. Tilda vzpomíná, jak v raném dětství chodila s matkou nakupovat a vyvrcholením pro ni bylo, že u pultu s lahůdkami dostala od prodavačky plátek uzeniny, v řeznictví dokonce dva druhy srolované do sebe. A snila o tom, že bude mít vlastní sklenici Meica Mini Wini Würstchenkette, řetěz z minipárečků, který vídala v televizní reklamě. Reklamy na tenhle produkt jsem našla na YouTube a je to fakt bizár:

  • Reklama 1
  • Reklama 2

• Celkově jí postavy v románu dost nezdravě a chápu to jako indikátor jejich sociální situace, protože ty nejlevnější zpracované potraviny bývají zároveň ty nejmíň zdravé. Kdyby na to Tilda měla čas, tak by mohla vařit levně a zdravě zároveň - z luštěnin, obilovin a pseudoobilovin, sezónní zeleniny. Ale na to čas nemá.

A teď už se konečně dostávám k volnému pokračování 22 Bahnen, které se jmenuje Windstärke 17, Síla větru 17. Už během četby 22 Bahnen jsem si ho rezervovala v knihovně Goethe-Institutu a pak na něj několik týdnů čekala. Vypravěčkou je tentokrát Ida, asi 10 let po ději první knihy. Začátek se mi moc líbil, Ida za dramatických okolností opustí byt, ve kterém do té doby žila s matkou, a konečně vypadne z rodného maloměsta. Má jet do Hamburku, kde na ni čeká Tilda, ale Ida za sestrou nechce, ačkoliv sama pořádně neví proč. Místo toho víceméně náhodou skončí na ostrově Rügen (česky Rujána) v Baltském moři. Tam si najde práci jako servírka a sblíží se s manželkou majitele hospody, důchodkyní Marianne. Myslela jsem si, že to, že se děj odehrává na Rujáně, přispěje k tomu, že se mi příběh bude líbit, protože jsem na Rujáně byla a obecně mě německé pobřežní oblasti zajímají. Ale paradoxně od chvíle, kdy se Ida na Rujáně ubytuje, mě kniha postupně přestávala bavit. Ida tam pořád běhá v bouřce nebo se koupe v rozbouřeném moři a pak je z toho nemocná, ale hned jak se jí udělá trochu líp, tak to zase udělá znova, protože se tím snaží přehlušit bolestné vzpomínky na minulost a výčitky svědomí. Chápu, že se negativních pocitů nedá snadno zbavit a že se Ida dostala do začarovaného kruhu, ale scény v románu na mě působí povrchně a jsou prostě jen otravné, i proto, že autorka k jejich popisu používá pořád ta stejná slova. Což je taky paradoxní, protože dospělá Ida chce být spisovatelkou, hlásila se na literární akademii a údajně i vyhrála nějaké soutěže kreativního psaní.

V nějakou chvíli jsem si uvědomila, že už nemám chuť číst dál, že mě vlastně vůbec nezajímá, jak to s Idou bude. Tady se musím přiznat, že hlavní zápletku už jsem znala a moc mě nelákala. Slyšela jsem totiž podcast, ve kterém jeho autoři obě knihy Caroline Wahl rozebírali a zamýšleli se nad tím, proč jsou tak úspěšné a čím se odlišují od dosavadní německy psané literatury. Byl to moc zajímavý rozbor, ale asi mi docela vzal chuť ve druhé z knih pokračovat, protože byli hodně kritičtí. Kritizovali mimo jiné milostnou dějovou linku, která je údajně skoro stejná jako v první knize, což potvrzovaly i recenze na Goodreads. Takže jsem to ve třetině zabalila. Asi je docela běžné, že pokračování úspěšné knihy nenaplní očekávání, ale překvapuje mě, jak velký rozdíl v kvalitě jsem tam vnímala. Tak rozdílný dojem jsem v recenzích nezaznamenala. Někdo psal, že se mu druhá kniha líbila méně, ale ne tak dramaticky méně, někomu se dokonce líbila víc. Jedna účastnice knižního klubu v Goethe-Institutu řekla, že Windstärke 17 četla jako první a líbila se jí a když pak četla 22 Bahnen, tak jí přišlo, že se to opakuje. Takže jsem zvědavá, jaké budou reakce českého publika, až vyjde překlad Windstärke 17. Na mě to působilo, jako že se autorka chtěla svézt na vlně hypu kolem svého debutu a tak co nejdřív vyplivla jeho hodně špatnou kopii.

Na konci léta Caroline Wahl v Německu vyjde třetí kniha s názvem Die Assistentin. Postavy z předchozích dvou knih už v ní nepotkáme, místo toho se seznámíme s Charlotte, která dostane práci asistentky v renomovaném nakladatelství. Vypadá to na slibný začátek kariéry, ale pak se z toho stane noční můra… Hádám, že v tomhle románu Caroline Wahl zpracuje svoje vlastní zkušenosti z období, kdy pracovala jako asistentka v nakladatelství, a na to jsem moc zvědavá.