Rakouskou spisovatelku Mareike Fallwickl mám v merku už ¾ roku. Slyšela jsem chválu na všechny čtyři její romány. Ten poslední (Und alle so still) vyšel v říjnu v češtině (A všechno ztichlo), což mě přimělo mu dát přednost, psala jsem tu o něm před měsícem a půl. Už jsem ale nechtěla déle odkládat ten předchozí, o němž jsem toho slyšela nejvíc, a tak jsem si ho poslechla taky. Jmenuje se Die Wut, die bleibt (Vztek, který zůstane).
Je covidový lockdown. Matka tří dětí Helene jednoho dne vstane od rodinné večeře, vyjde na balkon a skokem z pátého patra spáchá sebevraždu. Následující události sledujeme střídavě z perspektivy Heleniny čtrnáctileté dcery Loly a Heleniny nejlepší kamarádky Sarah.
Sarah je zničená ze ztráty blízké přítelkyně. Aby ulehčila svědomí, že kamarádce v lockdownu nepomohla, nabídne její rodině svou pomoc aspoň teď. Začne pečovat o Heleniny dva malé syny, Lolu (nakolik ta si to nechá líbit) i domácnost. Helenin manžel Johannes pokračuje ve stejném režimu jako dosud, tj. většinu času tráví v práci. Vzniká bizarní situace, kdy veškeré záležitosti okolo dětí zastává Sarah, přestože k nim nemá žádný oficiální vztah. Sama je bezdětná a nápor péče o rodinu ji úplně odrovná. Začíná chápat, co Helene k zoufalému činu dohnalo…
Lola v sobě mezitím cítí narůstající vztek. Na mámu za to, že ji opustila. Na otčíma Johannese za to, že mámu nechal ve všem samotnou a teď péči o své syny nechává na Lole a Sarah. Na systém, ve kterém mají muži navrch. Poté, co si na Lolu a její kamarádku dovolují výrostci na skateboardovém hřišti, začnou ty dvě docházet do kurzu sebeobrany pro ženy. S fyzickou silou jim roste i sebevědomí. Rozhodnou se s nespravedlností ve společnosti bojovat po svém…
Z románu mám smíšené pocity. Děj nebyl tak přitažený za vlasy jako v A všechno ztichlo, což je plus. Na druhou stranu obsahoval hodně popisů péče o děti, které mě nudily. Chápu, že to byl záměr – ukázat, co vše to obnáší – a řada matek se díky tomu bude cítit “viděna”. Mně to přišlo jako antireklama na děti a tu nepotřebuju.
Dalším kamenem úrazu je tendenčnost. Mareike Fallwickl je velmi vokální feministka a svoje texty píše se zřejmým aktivistickým záměrem budovat povědomí o společenských problémech a vyburcovat ke změně. A daří se jí to: jeden rakouský politik se údajně po přečtení Die Wut, die bleibt rozhodl znovu nekandidovat a místo toho se víc věnovat rodině. Je skvělé, že to Mareike dělá, ale za mě je její politická agenda natolik výrazná, že oběma románům, které jsem četla, ubírá na plastičnosti, důvěryhodnosti a umělecké hodnotě. Když jsou všichni muži v románu záporáci a naopak žádná z žen nemá horší vlastnost než neprůbojnost, tak ho nemůžu brát vážně.
