Román, jehož název tvoří jedno jediné písmeno, ë, se letos dostal do užší nominace na německou knižní cenu. V němčině ho napsala kosovská Albánka Jehona Kicaj, která vyrostla v Německu. Písmeno ë je pro albánštinu typické. Vyslovuje se jako neurčitý člen v angličtině, ale taky se často nevyslovuje vůbec. A to je symbolické, protože Jehona Kicaj v knize ohledává to, co zůstává nevysloveno.
Vypravěčka, kterou jsem chápala jako autorku, trpí samovolným skřípěním zubů, a to tak silným, že se jí odštěpují kusy skloviny. Chodí k odborníkům, ale nic nepomáhá. Vypravěčka se zamýšlí nad tím, že ačkoli je němčina jazykem, který ovládá nejlépe, nikdy jí tak úplně nepasoval do úst, vyslovovat ho ji namáhalo. Možná proto, že se tak moc snažila mluvit “správně” – tak, aby nebylo poznat, že to není její materština.
Spolu s vypravěčkou se noříme do vzpomínek na dětství jako dítě přistěhovalců a návštěvy příbuzných v Kosovu. Postupně odkrýváme historii rodiny i celé země. Doprovázíme vypravěčku na sérii přednášek forenzní antropoložky, která vysvětluje, jak se z těl obětí genocidy dá vyčíst, kdo byli a co jejich smrti předcházelo. Jak se vypravěčka vyptává příbuzných na jejich zážitky a dohledává informace na internetu, zmínky o válečných zločinech páchaných za války v Kosovu postupně nabírají na hrůznosti a intenzitě. Ke konci už jsem je těžce snášela.
Vyprávění je civilní, autorka nic nevysvětluje, pouze popisuje události a nechává na čtenáři, ať si význam domyslí sám. Zároveň je ale text poetický a protkaný opakujícími se symboly, mezi něž patří řeč, jazyk, mlčení, nevyslovitelnost. A stejně jako v Moje kočka Jugoslávie tu hrají roli i hadi. V Kosovu je jich totiž hodně.
Kniha je útlá, ale o to koncentrovanější zprostředkovává zážitek. Německou knižní cenu nakonec nevyhrála, ale za mě klidně mohla.
