O knize francouzské spisovatelky Virginie Despentes s názvem Cher connard / Dear Dickhead / Liebes Arschloch jsem poprvé slyšela ve dvou německých literárních podcastech, které odebírám. Nedlouho poté vyšla i v češtině pod názvem Čau debile jako jeden z prvních titulů nové edice Vyšehradu Hlas a začala se hojně objevovat na českém Instagramu. K jejímu výběru mě popostrčilo společné čtení organizované IG profilem kniha.je.femininum, poslouchala jsem audioknihu v anglickém překladu.
Spisovatel obviněný ze sexuálního obtěžování Oskar napíše jedovatý post o stárnoucí herečce Rebecce, ta na něj nečekaně a stejně jedovatě zareaguje a tak započne jejich pozoruhodná e-mailová konverzace, zprvu prošpikovaná vzájemnými urážkami, postupně ale čím dál přátelštější a upřímnější. Ti dva se totiž kdysi trochu znali osobně a mají tedy společný sociální původ. Aktuálně oba zažívají kariérní sešup a vypsat se z toho někomu na dálku jim dělá dobře. Text knihy se skládá z e-mailů, které si vyměňují, doplněných o několik blogových příspěvků Zoe, ženy, která Oskara z obtěžování obvinila.
První polovina románu mě spíš nudila. Oba protagonisti mi byli nesympatičtí a jejich jedovaté drbání a sebelítostivé výlevy mě nezajímaly. Pak začala pandemie, přišel lockdown a příběh dostal vážnější tón a nabral spád. Postavy začaly projevovat sebereflexi a bojovat se svými závislostmi. Druhá polovina mě bavila a vyznění se mi líbilo. Takhle zpětně (knihu jsem poslouchala před třemi měsíci) ale musím říct, že toho z ní ve mně moc nezůstalo. Možná proto, že jsem ji tak hltala - společné čtení bylo rozvržené v rámci jednoho týdne a ve strachu, abych nebyla pozadu, jsem radši byla napřed. Možná by si zasloužila víc mojí pozornosti, ale té už se jí asi nedostane - na to je seznam knih, které mě zajímají víc, příliš dlouhý.
