Rakouská autorka a kreslířka Stefanie Sargnagel dostala pozvání na univerzitu Grinnell v Iowě, aby tam dva měsíce učila tvůrčí psaní. Odjela tam společně se svou kamarádkou, o generaci starší berlínskou hudební legendou Christiane Rösinger. A svůj pobyt zpracovala v třísetstránkový text, který stírá hranice mezi reportáží, románem a satirou. S kousavým sarkasmem líčí poměry na americkém venkově i sebe sama.
Knihu chválili v mém oblíbeném literárním podcastu Papierstau, takže když byla vybrána i pro knižní klub v Goethe-Institutu, moc jsem se na ni těšila. Bylo to pro mě ale zklamání. První stránky mě nudily a četbu jsem chtěla vzdát. Když jsem čirou náhodou na Spotify narazila na kompletní audioverzi načtenou autorkou, řekla jsem si, že tomu dám ještě šanci, protože u audioknih je moje tolerance vyšší. Asi bych ale vzdala i poslech, kdybych už nebyla přihlášená na ono setkání v G-I. Takhle jsem to víceméně z povinnosti přehrála celé, ale chvílemi to šlo jedním uchem tam, druhým ven… Takže nakonec jsem z toho stejně moc neměla. Byly i světlé momenty, kdy jsem se zasmála nebo nad nějakou reálií zavrtěla hlavou, ale celkově mi to přišlo jako příliš mnoho stránek o ničem, jako že se autorka na sílu snaží humorně vylíčit každou banalitu.
Šokovalo mě proto, když moderátorka setkání knižního klubu G-I prohlásila, že knihu přečetla 3x po sobě. Chápu, že se to někomu může líbit, ale až tak?! Během diskuze jsem musela uznat, že mi během mého nesoustředěného poslechu docela dost věcí uniklo, až jsem skoro litovala, že jsem knize nedala šanci doopravdy, ne jen tak polovičatě. Ale vracet se k ní nebudu, na to mám na seznamu příliš mnoho titulů, které mě zajímají mnohem víc. Zajímavé bylo, že účastníky setkání, kteří taky zkusili audioknihu, rozčiloval autorčin silný vídeňský přízvuk. Mně naopak přišel ozvláštňující.
I přes to, že mě kniha zklamala, jsem byla na autorčině vystoupení na Světě knihy a bylo to fajn.
