Román norské spisovatelky Linn Strømsborg Nikdy, nikdy, nikdy, který na jaře vyšel v češtině, jsem četla v německém překladu.
Pětatřicetiletá nejmenovaná vypravěčka už osm let žije ve spokojeném vztahu s Philipem. Jenže když spřátelený pár čeká dítě, ve Philipovi se probudí otcovské pudy. A to je problém, protože vypravěčka děti nechce. Philipa před touto skutečností na začátku jejich vztahu varovala, ale on na ni teď přesto začne tlačit. A není sám. Nevhodné poznámky o dětech má snad každý z vypravěččina okolí. A ona, místo toho aby je všechny poslala do háje, se tématem začne sama intenzivně zabývat. Zároveň posluhuje svým nejlepším kamarádům, čerstvým rodičům, kterým její flexibilita přijde náramně vhod, přesto si ani oni neodpustí hloupé komentáře.
Dějově se toho v románu moc nestane. V podstatě sestává z různých každodenních situací, vzpomínek a úvah. Četl se hladce, ale moc mě nebavil, spíš rozčiloval. Proč si vypravěčka ty blbé řeči nechá líbit? Když ví, že děti nechce, proč se tím v duchu pořád zabývá? Jaktože počítá s tím, že to zítra může cítit jinak? Nechala si vymýt mozek mýty o tikání biologických hodin? To si tak málo věří?
Možná má román hodnotu hlavně pro někoho, kdo se dobrovolnou bezdětností ještě nikdy nezabýval. Umožní mu vcítit se do dobrovolně bezdětné ženy a dá mu pocítit ten nepříjemný společenský tlak, který taková žena zažívá. Já jsem si z románu nic nového nebo hodnotného neodnesla.
