Mexická spisovatelka Guadalupe Nettel ve svém románu La hija única / Still Born / Jedináček prozkoumává různé formy vztahu k dětem. Poslouchala jsem audioknihu v angličtině. Anglický název knihy je slovní hříčka: stillborn psáno dohromady znamená dítě narozené mrtvé. S mezerou se z toho stane “přesto narozeno”.
Vypravěčka Laura je natolik přesvědčená, že děti nechce, že si nechala podvázat vejcovody. Myslela si, že její kamarádka Alina tohle přesvědčení sdílí, jenže se ukáže, že Alina si to rozmyslela a po dítěti naopak natolik touží, že když se jí s partnerem nepodaří počít přirozeně, zahájí proces umělého oplodnění. Laura je nejprve tímhle obratem zklamaná, nakonec ale Alině upřímně přeje úspěch. Když Alina po dlouhém trápení konečně otěhotní, čeká ji další rána: její plod je prý postižený a lékaři předpovídají, že ihned po porodu zemře. Jak se s touhle diagnózou Alina vyrovná? A dá se lékařům vůbec věřit? Laura empaticky líčí strasti své kamarádky a jejího partnera. Do detailů popisuje i scény, u kterých nebyla, takže jsem si kladla otázku, jestli si dění domýšlí, nebo jí je Alina vyprávěla. Tipuji první možnost.
Nesledujeme však jen Alinin příběh. Laura ho prokládá svými zážitky se sousedkou Doris a jejím asi osmiletým synem Nicolasem, který trpí záchvaty vzteku. Lauřina počáteční nelibost nad dětským křikem se postupně promění v soucit a upřímnou snahu nešťastné rodině pomoci.
Do třetice Laura popisuje holubí pár, který si v jejím domě staví hnízdo. Ptačí péče o potomstvo je symbolickou paralelou lidských osudů.
Vyprávění bylo svižné a vtáhlo mě. Román dobře zprostředkuje náročnost života s postiženým nebo problematickým dítětem. Přesto mě nezasáhl tak, jak jsem po nadšených recenzích českých čtenářek čekala. Možná proto, že jsem audioknihu zhltla příliš rychle, možná je mi téma rodičovství prostě příliš vzdálené.
