Po dvou fantastických, mnohovrstevnatých, působivých románech Fatmy Aydemir jsem se těšila i na její novinku, divadelní hru Doktormutter Faust. Anotace zněla napínavě: Moderní zpracování Goetheho Fausta o profesorce gender studies, která v těžké životní situaci rezignuje na vlastní morální standardy a zneužije studenta v oslabené pozici. Měla to být kritická reflexe patriarchální literární klasiky, mocenské hierarchie i současné politické situace.
Jenže to bylo velké zklamání. Množství oduševnělých výroků a vtipných hlášek, které byly samy o sobě super, autorka naroubovala na absurdní děj s plochými postavami, nad jehož zvraty a jejichž chováním jsem jen nevěřícně vrtěla hlavou. Text mě nevtáhl a nechal chladnou.
Možná by na mě zapůsobil víc, kdybych měla čerstvěji v paměti předlohu (četla jsem kdysi na fakultě) a docenila všechny narážky? Možná kdybych hru viděla v divadle a herecké ztvárnění postavám dodalo život? Inscenace by určitě byla lepší, protože v textu nebyly téměř žádné poznámky (jak postavy vypadají, co dělají, jak se tváří apod.), vše se odehrávalo jen skrze repliky, což působilo sterilně a přispělo k mému zmatení ohledně dění.
Moje rozčarování se s blížícím se koncem zvětšovalo, protože děj byl čím dál zhuštěnější. Jako kdyby autorka chtěla obsáhnout spoustu aspektů a pohledů, ale byla líná je nechat uzrát, tak je prostě nasázela jeden za druhým, do každé repliky jeden. Výsledkem je fantasmagorie, nad níž mi zůstává rozum stát.
