Jak se stát jiným je moje první kniha od Édouarda Louise, francouzského spisovatele známého svou autofikcí. V každé své knize se soustředí na jiného člena své rodiny nebo jiný aspekt svého života. V Jak se stát jiným líčí svou urputnou snahu vymanit se z chudoby své rodiny a rodné vesnice a stát se součástí vzdělané buržoazie. Poslouchala jsem německý překlad (Anleitung ein anderer zu werden) v audiu.
Eddy šikanovaný pro svou zženštilost se upne ke vzdělání jako k šanci “zachránit se” z neutěšeného prostředí. Dostane se na gymnázium v blízkém městě, kde se spřátelí s Elenou. Její rodina mu přijde jako z jiného světa. Dělá všechno pro to, aby do nového prostředí zapadl. Jinak se obléká, rozšiřuje si slovní zásobu i kulturní obzory, nacvičuje nový přízvuk a dokonce i nový smích. Má takový úspěch, že ho Elenina matka spontánně překřtí na Édouarda a Eddy to noblesní jméno přijme za své. Svou proměnu vnímá zároveň jako “pomstu” rodině/komunitě, která ho nepřijala takového, jaký je. Jenže přijde chvíle, kdy mu provinční město začne být malé a ambice nejlepší kamarádky Eleny příliš přízemní. Spolu s Édouardovými kariérními ambicemi se zvyšují i nároky na proměnu jeho vzhledu a osobnosti. Ale až dosáhne téhle nové mety, kterou si vytyčil, pak už bude opravdu “zachráněn” a “pomsta” bude dokonána!
Když jsem viděla stopáž knihy, pomyslela jsem si, že je krátká. Při poslechu jsem si ale opakovaně říkala, že je až příliš dlouhá. Mockrát se v ní opakují ty stejné myšlenky. Paradoxní je, že ačkoli autor zažil opravdu velmi bizarní vztahy a situace, u kterých by mě leckdy zajímaly podrobnosti, těm je v knize věnován poměrně malý prostor. Mnohem víc se autor nimrá ve svých pocitech a motivacích a to především ve vztahu k Eleně. Je přesvědčen, že ji “zradil”, když se rozhodl mířit dál a výš. To považuju za nesmysl. Je přece přirozené, že náctileté kamarádství vyprchá. Změní se zájmy, cíle, priority a lidé se odcizí. Přijde mi, že autor samozřejmosti dospívání zveličuje, aby z nich vydojil co největší drama.
Později jsem tuhle perspektivu věku uplatnila i na ty extrémnější činy. A kdykoli jsem si uvědomila, že mu bylo osmnáct, když udělal tohle, nebo dvacet, když udělal tamto, šok z dané historky mě hned trochu přešel. Kdo neměl v rané dospělosti šílené nápady, kterým se s odstupem času sám diví? Já tedy určitě. Rozdíl je jen v tom, že extrémní prostředí, z něhož Édouard pochází, ho dohnalo k extrémním řešením. Přínos knihy tedy vidím hlavně v jejím vyobrazení odlišných sociálních prostředí. Édouardovo zpytování svědomí mi přijde zbytečné a nudilo mě.
