Román Zakázaný deník italské autorky Alby de Céspedes původně vycházel na pokračování v časopise mezi prosincem 1950 a červnem 1951. A v té samé době se jeho děj i odehrává. Česky ho nedávno vydalo Meridione. Já jsem poslouchala anglický překlad v audiu.
Vypravěčka Valeria si jednu neděli v trafice z rozmaru koupí černý zápisník a začne si do něj psát deník. Je přesvědčená, že se to její rodina nesmí dozvědět, a to do deníku ještě ani nestihla napsat nic tajného. Bojí se, že by se jí vysmáli. Ona, čtyřicátnice se dvěma dospělými dětmi, co by si tam asi tak psala? A kde by na to vzala čas, když lítá mezi kanceláří a domácností? Vlastně se i bojí, že by utrpěla její pověst vytížené ženy, která veškerý čas věnuje péči o rodinu, ať už přímo (domácími pracemi) nebo nepřímo (prací v kanceláři přispívá do rodinného rozpočtu, který je po válce velmi omezený). Byla totiž vychována k tomu, že ženám čas pro sebe nepřísluší.
Valeria je ale odhodlaná si čas pro sebe a svoje myšlenky najít. Nachází ho většinou po nocích, na úkor spánku, a tak je nová záliba vykoupená únavou. A neklidem. Zaprvé se Valeria bojí, že někdo její deník najde nebo ji přistihne při psaní. Zadruhé ji psaní vybízí k hlubším úvahám nad vlastním životem, které nejsou vždy příjemné. A za třetí jsou i drobná příkoří, která by dříve zapomněla, uchována na věčnost.
Valeria zaznamenává rozhovory s lidmi kolem sebe a zamýšlí se nad svým vztahem k nim. Je tu její manžel Michele, bankovní úředník, který po letech manželství považuje Valerii a její obětování se rodině za samozřejmost. Syn Riccardo, který má skoro dostudováno, ale zdráhá se osamostatnit, radši by zůstal v pohodlném mamahotelu. A dcera Mirella, která má naopak kuráže víc, než se podle Valerie na mladou ženu sluší. Možná Valeria dceři její odvahu tak trochu závidí a vylévá si na ní svou frustraci.
V rodinných příhodách se odráží tehdejší společenská situace a mezigenerační střet. Byl to zajímavý vhled, ale některé dialogy se zvrhávaly v melodrama, které mě občas nudilo. Další výtku mám vůči milostné lince. Ta byla místy taky až moc melodramatická, hlavně ale byla zbytečná. Vážně musí každá krize středního věku skončit nevěrou? Těšila jsem se na příběh o ženě, která po letech sebeobětování najde sama sebe. Sebe. Ne jiného muže!
