Před 15ti lety jsem šla do Lipska studovat obecnou lingvistiku. Měla jsem za sebou rok na peďáku a rok na Erasmu v Řezně, peďák mě štval a lingvistika bavila, byla jsem zamilovaná do Německa a chtěla tam zůstat, a tak jsem během Erasmu vymyslela tenhle plán – jít studovat obecnou lingvistiku do Lipska.
Jakkoli bizarně to může znít, roli v tom sehrála architektura. Před podáním přihlášky jsem se byla v Lipsku podívat a naprosto mě uchvátily tamní univerzitní budovy, které byly v ostrém kontrastu jak se zanedbanou historickou budovou peďáku v Celetné, tak s betonovou řezenskou univerzitou ze 60. a 70. let, jejíž chodby připomínaly metro.
Moderní lipský kampus v samém centru města byl otevřen teprve rok před mým příchodem a vévodí mu úchvatný šedo-modře pruhovaný komplex budov Augusteum a Paulinum.
Institut lingvistiky sídlí 1,5 km dál směrem z centra, v budově humanitních věd. Ta má fasádu z červených cihel, barevně prosklenou vstupní halu a po stranách vystupují ze tří stran prosklené seminární místnosti.
Přímo naproti je rekonstruovaná historická budova univerzitní knihovny a celou ulici lemují stromy. Když jsem tam přišla poprvé, nevěřila jsem vlastním očím.
Bohužel jsem si po dvou měsících výuky musela přiznat, že obecná lingvistika byl omyl. Myslela jsem si, že odhalím nějakou zásadní pravdu o lidském jazyce, ale abstraktní analýzy v mých skriptech a domácích úkolech měly víc než s konkrétními jazyky společného s matikou, kterou jsem nesnášela. Můj pobyt v Lipsku navíc znepříjemňovali spolubydlící na koleji a studentský klub umístěný v jejím sklepě.
Ještě před koncem prvního semestru jsem se tedy vrátila do Prahy.
Minulý víkend jsem tedy do Lipska přijížděla se smíšenými pocity. Po cestě jsem Petrovi předčítala dobové zápisky, které mi připomněly moje tehdejší vypjaté emoce, a tak jsem zapochybovala, jestli bylo rozumné se na místo činu vrátit. Bála jsem se ale zbytečně. Centrum má skvělou atmosféru a bavilo mě chodit po stopách mého o 15 let mladšího já. Chci se do Lipska vracet častěji!
_thumbnail.png)